Když se neví jak začít, je nejlépe od podlahy. Není tomu tak dávno (sedmý duben opravdu není daleko), co balkánské rytmy plné bezbřehé energie rozezvučily pražský Palác Akropolis. Dnes, po pár týdnech, se těm, kteří se dostali do zcela předimenzovaného brněnského klubu Fléda, opět poštěstilo zažít něco obdobného i když možná s větším vypětím sil. V krátkosti by bylo možné poznamenat - přišli jsme, slyšeli jsme a odešli jsme. Na závěr jen s kratičkým douškem - bylo to fajn, zážitek sezóny! Ne, takto by to opravdu nešlo. Jednak mi to evokuje pozdrav na dobrou noc ... a pak tato odseknutá věta zní v uších kapku jako rutinní zprávička do nekrologu hudebního pesimisty. Nic takového. Tento koncert, dnes již světově známého trumpetisty a kapelníka Bobana Markoviće a jeho "jedenáctky", byl podoben nádobě, jenž je plná spontánnosti a jižanské rozšafnosti. Jen explodovat a zasáhnout co možná největší prostor. Hmm ... takovou dechovku by si asi pan Zíma na Vlachovku nepozval, ale možná mu křivdím.

Balkánská muzika prezentovaná již několika otřelými cikánskými dechovkami, a která je dle žánrového vymezení zastrčena do pomyslného šuplíku world music, dostala jistě ten správný vítr do plachet světovosti nezapomenutelnými filmy jugoslávského režiséra Emira Kusturici (notoricky známý filmový epos Underground, Dům k pověšení, Arizona dream nebo Černá kočka, bílý kocour ...). Za zmínku jistě stojí, že mnozí "dělníci" této hudby si své první chvíle slávy odbyli právě na stříbrném plátně. To je ovšem opravdu jen ke světovosti a jisté popularitě. Krátkým exkurzem do minulosti zachytíme kořeny těchto dechovek v historii osmanské říše a tureckých vojenských kapel, jejichž dominantní zvuk původně určovali hoboji podobné píšťaly - zurny. Později byly tyto orientální nástroje vyměněny za evropské, ovšem charakteristický způsob hry zůstal zachován.

Pro kapely, jejichž rodný list pochází z okruhu Srbska a Makedonie je charakteristickým znakem nejen zmiňovaný a v současnosti již tak typický sound, ale také svérázný přístup k přetavování původního, strnulejšího stylu tradičních dechovek. K takovýmto dechovkám, jenž dokáží protlačit do davů různé lidové motivy či notoricky známé cikánské záležitosti v jiném kabátě, patří právě Boban Marković Orkestar. Samotný Marković začínal se zpěvem a hrou na trubku v sedmi letech. Svou první kapelu měl v sedmnácti. Tak nějak začíná dráha nekorunovaného "krále cikánské trumpety" a lídra nejúspěšnější srbské dechovky. Debutujicím albem těchto "šílených Srbů" je kompilace z roku 1997 s názvem "Hani Rumba". Od té doby má tato banda na svém kontě dalších šest regulérních desek. Ale u alb to samozřejmě nekončí. Konečně nastává okamžik vletu do koncertní reality.

Nevím zda jsem špatně četl program nebo jsem fakt s "předskokanem", v podobě projektu Autopilote brněnského bubenického šamana Pavla Fajta prostě ignoroval, ale jedno bylo jisté - díky tomuto vystoupení se oddálil dlouho očekávaný balkánský dýchánek markovićových hochů dosti citelně. Ne, že by dvojice Fajt/Smeykal neukázala, co v nich vězí a dostala tudíž krev přítomných do teplot blížícím se bodu varu, ale v některých okamžicích byla viditelná nechuť či přímo sem-tam poletující nuda, která ovšem byla záhy umlčena burácením Fajtovy bicí soupravy.

Úleva přišla kolem půl jedenácté. Rychlý nástup balkánské smršti zafungoval jako dobře seřízená roznětka. První rytmy předznamenaly dostatečné množství pohonných hmot pro skoro dvě hodiny (aspoň já měl pocit jisté nekonečnosti) trvající hudební zběsilosti. Kapela nám začala servírovat dobře známé chuťovky z již zmíněných filmů, ale také z vlastních desek. Tak na vlně balkánského svěžího vzduchu připluly do našich sluchovodů nejen typicky cikánsky znějící záležitosti Underground-ćoćek, Bubamara, Mesecina, Cajecukarije, ale také latinsko-americkými inspiracemi nasáklé záležitosti, např. jako byla Hava-naguila. A to vše hned v několika povedených verzích. Aranže jednotlivých kousků střídala trumpetová sóla s vokálními záležitostmi v podání mistra kapelníka, doplňované vpády jednotlivých dechových sekcí celé party. Nesnesitelná teplota a opravdu těžké podmínky pro vegetování jednotlivých zmítajících se oděných či polonahých těl posluchačů však nekazili, jakoby nerušené, vstřebávání emotivních a až vražedných výbojů z pódia.

Někdy se zdálo, že kapela sama je natolik rozjetá vpřed, že není možné vnímat nějaký pokles do hudebních nížin. Vrcholy a gradace tónů v každém okamžiku bezprostředně pohlcovaly svou živočišností a neúnavností, i když po jednotlivých hudebnících zurčely nekonečné potůčky potu. Pokud bych měl srovnávat se zážitky třeba bulharské Karandilly nebo rumunské "nejrychlejší" dechovky Fanfare Ciocarlia, prozaicky jsem se zapotil asi nejvíc. Tento příznivější dojem v podobě jistého tělesného strádání byl snad zapříčiněn i větší známostí jednotlivých pecek, které jednoduše pro většinu zúčastněných zlidověly. Čas nezadržitelně plynul. Já se sice nedočkal skvělé záležitosti T. T., za to se však kolem mne mihly možná méně známé aranže skladbiček jako Vodopad, Grom ćoćek a k úplnému závěru hřeb koncertu v podobě profláknutého Kalasnikova. Tímto kouskem srbský vichr ustal. Strhující zážitek k prasknutí v namačkané Flédě byl u konce. Každý jsme si odnesli kousek toho emotivního náboje a hřmotných vibrací u který člověk někdy neví jestli se má smát či brečet radostí. Nebo prostě obojí. Nejen v tomto kontextu přítomnosti živé hudební energie by stálo za to zažít na vlastní kůži klání podobných kapel na festivalovém pódiu kupříkladu ve známé Guči, jejíž festival balkánských dechovek má již čtyřicetiletou tradici a kde je možné bandu Boban Marković Orkestar potkávat s nepřehlédnutelnou pravidelností. Ale to snad až příště.