Magnetik - s/t

A je to tady! Slibovaný elektronický projekt předáka Nihilist, Moimira Papalesca alias Mirka Papeže je tady. Od dekadentního elektroclashového rokenrolu, s nímž Nihilisti získali andělského hráče na šalmaj, se Papež vrací zpět ke svým elektronickým kořenům. Do doby, kdy byl předákem formace Gun Dreams, která v časech vydavatelského boomu na počátku 90. let vydala u Globusu jediné album "Totem", na kterém na kovově znějící rytmy v duchu Neue Deutsche Welle roubovala drsnou ministry(ovskou) kytaru. Papež se ještě stačil mihnout v jedné z reinkarnací spřízněné pražské Vanessy (album Gun), ale poté se až do nečekaně úspěšného nástupu Nihilistů stopa ztrácí.

Zapomeňme však na Nihilist (i když to zcela nepůjde, viz níže) a pohovořme o Magnetik, projektu, s nímž si Papež dělá jakési privátní dobře. Na rozdíl od vzpomínaného gundreamovského Totemu je eponymní debut Magnetiku znatelně méně agresivní (ty tam jsou nabroušené metalové kytary) a nelpí toliko na EBM klišé. Nabízí posluchačům větší škálu výrazových poloh. Koho by koneckonců ještě dnes zajímalo čtyřicet minut EBM ducání.

Album nastartuje kraftwerkovskou Morgenstern s odpovídajícím klišovitým německým vokálem (text je skutečně od Christiana Morgensterna, oblíbence tuzemských rockerů) a postřehnutelným vlivem europopu. V elektro-funkové Messer Twist se v duchu názvu tracku ještě ozývá industriální broušení nožů, ale od Radar Pop, příjemně odlehčené anglicky zpívané skladbě, se Magnetik uvolňují a nebrání se ambientu a dokonce ani ethno inspiracím (Der alte Astronaut), aby v samém závěru (Voice of Generator) nabídli jakýsi industriální ambient poskládaný ze zvuků "nachytaných" pravděpodobně v Laboratoři VVN (velmi vysokého napětí), kde pořídili efektní fotografie na obal. Ještě předtím však Magnetik zabrnkají na strunu všem nostalgikům, kteří pamatují letitý seriál na motivy románu Julese Verna, Tajuplný ostrov, odkud pochází ústřední motiv písně L´ile Mystérieuse, jenž složil slavný (i když ne zas tolik jako jeho krajan Ennio Morricone) skladatel filmové hudby Gianni Ferrio.

Atributy živého muzikantství přináší třetí ze členů Magnetiku, který se ovšem na designově "vybroušený" obal, kde dva členové (Moimir & SM24) s voskovými ksichty a v kraftwerkovsky toporné póze ve zmíněné laboratoři, na pozadí elektrického výboje hledí do technokratické budoucnosti, nedostal. V bookletu je uveden jako Peter Van Krbetz a stejně jako u Nihilist zde duje v saxofon (a taky na flétnu) a pro sound Magnetiku představuje vítané zpestření . Mimochodem, pokud by vám jeho jméno připomínalo jistého Petra Venkrbce, někdejšího člena Vltavy a Psích vojáků ... , vězte, že je to skutečně jeden a tentýž muž.

Možnost, že by Papež and his company s Magnetikem zopakoval podobný sukces jako s "Analogue Voodoo", je jen těžko představitelná (a ani si nemyslím, že by o něco podobného usiloval). To ovšem nemění nic na tom, že je Magnetik sympatický počin s nadprůměrnou úrovní, jakých je na tuzemské elektronické scéně třeba jako soli v onom slavném pohádkovém království.

70%