... když se kouří konopí, má bejt veselo ...
Vlastně nevím proč jsem si zrovna vzpomněl na tento úryvek z textu Jiřího Dědečka. Zda to byla textově citlivá záležitost, slyšená z úst Vladimíra Mišíka nebo skočná irská hudba, která spíše zmíněný akt posouvala do jiných míst, než by evokovala vychutnávání jakési "neřesti" spořádané civilizace. Ovšem samotný začátek byl někde jinde. Mišíkovští ETC... oslavil 30 let. Vloni vydali svou zatím poslední řadovku "Umlkly stroje" (Sony Music, 2004) a letos se opět pustili do svěžího koncertování s vervou, kde není možné myslet na nějaké to přirovnání k oživlým mumiím naší bigbeatové scény. Koncert, který jsem měl možnost vychutnat do posledního doušku byl navýsost živým a temperamentním počinem. A to nejen díky rockerovi, bigbeaťákovi, bluesmanovi, skladateli a zdatnému textaři Mišíkovi, ale i vybrané muzikálnosti a přístupu ostatních pardů z jeho party ETC...

Již u prvních rytmů santanovského kytarového backroundu písničky "Z flámu" (text opět z dílny pana Dědečka) mi znovu zafungovala paměť. Ta mi z hlavy vysoukala známou větu nebo spíše tvrzení z neméně známého "eposu" o putující "nejhorší kapele" na světě s názvem Leningradští kovbojové, konkrétně výrok vztahující se k muži jménem Vladimír. Ano počáteční nasazení a sound v prostorách nádvoří Místodržitelského paláce, kde má jeden strach, že přítomné decibely zanechají nemilá zranění na všudypřítomných okenních tabulkách, mne přesvědčil, že "Vladimir is not dead"! Přes známé a uklidňujcí vály "Už ani slovo dál" nebo "Koukni na tu fotku" jsme se dostali k propracovanému kousku, kterým byl, v hudebním hávu "made in Misik", Holanovský text přetavený do skladby "Nad usínající milovanou". Baladický opar, který byl znásoben poetickou gradací Hrubého houslí, jenž zpočátku předly na vážnohudební struně, ovšem po chvíli se přehouply k těkavější irské intonaci. Takto nás s nenuceností muzikanta s nadhledem přesvědčoval celý ten páteční večer. Servíroval nám své vlastní texty v přiměřeném poměru s hudebními variacemi na texty pánů Šruta, Suchého, Merty, Hraběte a dalších. Provedl nás svou hudební krajinou plnou blues, rocku, bigbítu nepříliš prvoplánově zkombinovaných s pózami dnešních fůzí a žánrových prolínání (snad jen nenucený a přirozený irský či keltský sound houslí Jiřího Hrubého). Ukázal věrnost hudebnímu žánru s jemností a noblesou zkušeného pána, který od svých prvních hudebních krůčků v první kapele Uragán přes Matadors, New Force, George and Bethovens Blue Effect, Flamengo, Energit nebo Formace urazil kus muzikantské cesty k vyzrálému a uvolněnému osobitému projevu.

Jistě mu k tomu dopomohla i setkávání s mnoha dalšími skvělými hudebníky. Nebylo tomu jinak ani na tomto koncertě. Vždyť Jiří Hrubý je zajímavým a samorostlým houslistou, plný živočišné energie. Štěstí měl i na rytmiku v podání dvojice Veselý - Zelenka (baskytara-bicí), kteří nahradili tandem Guma Kulhánek - Krček od desky "Nůž na hrdle" (1999). Tím také potvrzuje cit pro výběr spoluhráčů, jenž společně tvoří profesionálně sladěné "harmonium" hrající bezproblémově zvládnou nejednu zapeklitější hudební zatáčku. Ale dost bylo exkurzu do minulosti či mišíkovské současnosti. Koncert a cesta po zmíněné krajině se chýlila ke konci ať jsme to stačili postřehnout. Muzikanti si až do cílové rovinky uvolněně pohrávali s každou notečkou a každým akordem. Závěr nás pohltil kapkou vzpomínání prostřednictvím záležitosti "Variace na renesanční téma" a jakoby nás "mistr" nešetřil přidal k dobrému skladbičku "U kiosku". Jo, a to byl kromě přídavku vlastně konec. Škoda, že existují ty časové limity. Dalo by se jistě muzicírovat až do rána, ale to už je jistě na další cestování po podobných krajinách.

Hráli: Vladimír Mišík - zpěv, kytara/Petr Kulich Pokorný - kytara/Pavel Skála - kytara/Jan Hrubý - housle/Jiří Veselý - baskytara/Jiří Zelenka - bicí

ilustrační foto: Kryštofotí