Píše se rok 1960. Jako hudební turista se ocitáte přímo v srdci jazzového festivalu, který se s danou pravidelností koná na jihu Francie, v malém městečku Juan Les Pins, ležícím mezi Cannes a Antibes. Ještě sluncem proteplený večer dává tušit mnohá překvapení. Unavené nohy máčíte ve slané vodě příboje a tu se odněkud linou neskutečné zvuky bezprostředního a velmi energického jamování. Vaše uši už nevnímají jemně šumný vítr s příchutí mořských řas, či čtverylku štěbetající ptačí havěti, nýbrž jsou plně soustředěny jen na dění, pulzující jazzovou hudbou. Ano, právě zmiňovaný rok dala jedna z jazzových legend, kontrabasista, občasný pianista a skladatel Charles Mingus dohromady vyvedenou partičku všehoschopných muzikantů.

A to je chvíle, kdy je nutné se probudit z časoprostorového přehmatu a dát za vděk aspoň střípku minulosti, kterou je možné vtisknout do podoby dobové nahrávky či její reedice. Ať jsou živá alba jakýmkoliv způsobem odlišná od svých virtuálně propracovanějších studiovek a do vínku je jim dán charakter ne zrovna plnohodnotného CD, přesto fungují. A to nejen jako zdárná připomenutí, že muzikant existuje, ale také jako paměť do které se zapisují neopakovatelné počiny. Album o kterém se mluví bylo nahráno právě na jazzovém workshopu Charlese Minguse a světlo světa na nosiči spatřilo až v roce 1976. To snad jen malý diskurz do historie alba, které se v současnosti opět objevilo v reedici.

Kompilace Mingus An Antibes, které původně vyšlo jako double album, zachycuje tohoto jazzového mága ve skvělé a nápady nabité poloze. V každé vteřině záznamu je cítit nejen muzikantská živočišnost, ale stálá témata a inspirace, které provázela Minguse celou jeho hudební dráhou. Všudepřítomné blues se snoubí s vlivy Elingtona, Tatuma či Parkera. Nelze si nevšimnout rezonování gospelů, swingu, be bopu nebo hard bopu. To vše v jednom drivu s divokostí freejazzového soundu a slyšitelnými vážnohudebními vlety. Ani pověstný čuch na muzikanty nezůstal stranou. Vedle skvělého saxofonisty, klarinetisty a flétnisty Erica Dophyho, který je znám především jako představitel avantgardního jazzu a osobitým stylem založeném na fůzi freejazzu a komorní hudby, zde najdeme pianistu a z spoluzakladatele bopového stylu ve hře na piano (společně s Monkem) Budyho Powela nebo flexibilního trumpetistu, opět představitele avantgardního jazzu a hardbopu, Teda Cursona. Nu, aby výčet byl úplný, nelze nezmínit ani tenosaxofonistu, bravurního žongléra s improvizacemi či akordy Brokera Ervina a bubeníka Dannieho Richmonda, kterého mnozí mohou znát také z hostování u Cheta Bakera později pak také u Marka Almonda nebo Joe Cockera.

Mozaiku šesti tracků, jenž jsou na albu zachyceny, rozjíždí záležitost Wednesday Night Prayer Meeting. Ta se poprvé objevila na "regulérním" Mingusově album z roku 1959, Blues And Roots. Strhující tempo s jakoby upozaděnou rytmikou, která vtrhne na povrch až v samotném závěru. Mimochodem skvělá ukázka kompoziční dovednosti blížící se symfonické prvoplánovosti. Čitelná oscilace od chrámových černoškých lidovek po bluesovou stopku. Nadšení pro věc je podpořeno nejen verbálními vpády samotného Minguse, ale především jednoduše složený rozhovor nástrojů a to hlavně Cursonovi trumpety v podobě s dusítkem a bez dusítka a freejazzově naladěného tenoru Brokera Ervina. V závěru se nástrojový dialog tříští do jednotlivých muzikantských sól. Ta jsou zakončena již zmíněným bluesovým kontrapunktem. Tím ovšem začíná i druhý track Prayer For Passive Ressistance z alba Pre-Bird, 1960. Zdánlivé nasazení žertovného a jazzově standardního kontrabasu se přetavuje do převahy tenorsaxofonových ploch s minimalistickými podmazy bicích a trubky. Končí swingujícím Mingusem, který posune dvanácti osminami věcičku ke zdánlivému konci. Ten ovšem znovu rozjíždí v opakovačce a klasickému poklidnému závěru.

Na první poslech méně zběsilejší notečkou se dostáváme k třetímu tracku What Love, kterou Mingus napsal kolem roku 1946 pro Buddy Collette's Stars of Swing. Zahajujícím je Ted Curson. Trumpetka ladí s latinsko-americkými rytmy, slunce taví pouštní písek a mula je jen strnule a se skrytou nadějí zahleděna do dálky. Z ní pomalu připlouvá tvrdší rytmická improvizace samotného Minguse, která spíše připomíná hluboké zamyšlení a koketování s klasickou hudbou. Nokturno ve znamení dechů a levitujícího rytmického prvku. Záležitost končí zdánlivým disharmonickým souzvukem všech nástrojů, který se vytrácí do mírného emocionální ticha rozetnutého ovšem, jak se na živáč patří upřímným potleskem. A konečně přichází práce pro Buda Powella v podobě čtvrtého kousku I'll Remember April. Strhující frázování jakoby s nekonečnou invencí. Z dáli je slyšet hlasový projev a přitakání do takovéhoto show. Snad zdání, ale tento kousek je jako stvořený pro trio - basa, piano, bicí. Závěr však patří přehazování jedné nástrojové smeče na druhou s důrazem na minimalistické stop na tři doby lépe řečeno na tři klávesy. Pokud se člověk dostane až sem nechce vypnout. Všechny smysly sice říkají dost. Každý kus má totiž okolo dvanácti a více poctivých minut, ale o to výživnější je pak náboj získaný z takto uvařeného jazzové pokrmu. Abych řekl pravdu čas uběhl velmi rychle i na takový to diskofilský zážitek. Zběsilost za zběsilostí.

Jinak tomu nebylo ani v posledních dvou tracích. Folk Forms I je slyšitelně oděná do funkového oparu s převahou bluesového rytmu. Právě tady je viditelná jasná nepřenositelnost některých rifů. Od jemně naražených tónů po dlouhé kompozičně náročné vychytávky překlápěné s určitou nepravidelností do improvizačních smyček a sól, ve kterých se vykrystalizovala výtečná spolupráce rytmické sekce v podání Richmond-Mingus. Ani nevím jak jsem se tam dostal, ale tento hudební trip byl na konci. Poslední track Better Get Hit In Your Soul, který pochází z veleúspěšného a uznávaného alba Mingus Ah Um z roku 1959. Řevnivé New Orleánské rytmy v muzikověrných aranžích kde nechybí gejzíry emotivních projevů samotných aktérů, kteří ač na samém konci, neubrali z nasazeného tempa. Bluesový dýchánek, velký freejazzový jam je u konce. Ovace uzavřou vaše sluchovody a máte neskonalou touhu posunout dění věcí a hudby na samotný počátek. Virtuozně zvládnuté party utichly. Pokud by uvedených šest tracků pohlédlo do zrcadla uvidělo by muzicírování nabité invencí, emocemi a hýřivými imaginacemi. Necelých sedmdesát dva minut je za námi.

Nahráli: Charles Mingus - kontrabas/ Ted Curson - trumpeta/ Eric Dolphy - alt saxofon, basklarinet/ Booker Ervin - tenor saxofon/ Dannie Richmond - bicí/Bud Powell - piano

90%