Píseň Boba MarleyhoNo Woman No Cry zná snad každý, kdo se alespoň minimálně zajímá o populární hudbu. Čtveřice dívek-žen si parafrázi slavného jamajského hitu vetkla do názvu společné desky a podle všeho nad ní ronit slzy nehodlají. Marleyův titul zde byl radikálně redefinován: Proč by měli nositelkami smutku být pouze ženy? Muži snad nepláčou? - říká Gudrun Gut, šéfka vydávajícího labelu - Dost bylo slz! Zatočme s předsudky! No proč ne?!

Nerad bych o berlínské značce Monika-Enterprise hovořil jako o čistě ženské, nebo dokonce feministické záležitosti. Ani Gudrun Gut, v osmdesátých letech členka female post-punk bandu Malaria!, o svém labelu takto nemluví, přestože ženské interpretky v katalogu Moniky převažují. Stačí si projet soupisku na nedávno vydaném firemním sampleru "Monika Force", takto čtyřicátém počinu labelu, na němž můžete slyšet Barbaru Morgenstern, Michaelu Melián, Mashu Qrellu nebo raritní záležitost typu afghánské dívčí kapely Burka Band. Vedle toho ovšem Gudrun vydala desku Robertu Lippokovi (polovině dua To Rococo Rot) a několika dalším "neženským", resp. smíšeným kolektivům (Cobra Killer, Pole, atd.), takže o nějaké apriorní nevraživosti vůči mužskému pokolení nemůže být řeč. Snaha o emancipaci, uvědomování si vlastních hodnot se s přítomností mužského elementu nevylučuje ...

K myšlence "woman projektu" pak Gudrun říká: V současnosti vychází spousta desek neznámým muzikantů, které mají pramalou šanci dostat se k posluchači. Moje idea, cesta k propagaci pozoruhodných žen-hudebnic byla inspirovaná LP No New York a je jednoduchá: soustředit na jednom nosiči čtyři interpretky, resp. kapely, v nichž opratě tvorby drží ženy ... - "4 Women No Cry Vol.1" je tedy jakási předehra k pravidelné sérii kompilací, jež by měly upozorňovat na zajímavé umělkyně bourající mýtus o marginální úloze žen coby hudebnic a skladatelek.

Na "4 Women No Cry Vol.1" se sešly čtyři mladé dámy z různých koutů světa (Buenos Aires-Tbilisi-Paříž-Vídeň), které bychom mohli označit za jakési novodobé elektro-akustické písničkářky. Ačkoli pocházejí z geograficky i kulturně dosti odlišných lokalit, přístup k tvorbě mají až překvapivě podobný, jakoby od sebe nebydlely tisíce kilometrů, ale jen pár bloků. Kulturní globalizace, nebo hudba jako komunikační prostředek?

Jak je z předešlých řádek zřejmé, čtveřice "písničkářek" využívá jak živé nástroje, tak elektroniku. Splynutí obou světů je realizováno jemným, navýsost ženským způsobem. Těžko vyzdvihovat jednotlivé interpretky. Nejzkušenější, pokud se týče doby působení na hudební scéně, je bezpochyby Rosario Bléfari, která žije a pracuje v Buenos Aires, hlavním městě Argentiny. Mezi lety 1989-2001 byla členkou rockové skupiny Suárez, kde nejen zpívala, ale i skládala repertoár. V roce 1999 si zahrála ve filmu Martína Rejtmana "Silvia Prieto". Sólový debut "Cara" jí vyšel v roce 2001 a po třech letech natočila "Estaciones", album s doprovodem kapely. Rosario vede vlastní label jménem Fan Discos. Ve čtveřici svých skladeb zpívá španělsky a vedle akustična a elektroniky uslyšíte i "zvuky ulice" (zvonek na bicyklu, pouliční kapelu, zvony na kostele, atp.)

Tusia Beridze se narodila ve Tbilisi, hlavním městě Gruzie. Vedle hudby se zajímá i o audiovizuální tvorbu a film (na festivalu krátkých filmů v německém Oberhausenu získala druhé místo). Na svém kontě má pod pseudonymem TBA (gruzínsky údajně jezero) tři alba vydaná německým labelem MAXERNST (TBA, Annule a Georgia Is Like Spiritual Tokyo). Svůj díl sampleru načíná rusky zpívanou písní Gorod (město) s uslzeným melodickým motivem jak ze špatného sovětského filmu. V dalších skladbách už mladá Gruzínka nastavuje modernější, resp. experimentálnější tvář, včetně anglického vokálu, jemné elektroniky a field recordingu.

Převážně jazykem své země (taktéž s anglickou výjimkou) s až dětskou nevinností zpívá v Paříži žijící Eglantine Gouzy, jež má za sebou několik tracků na různých kompilacích a "soundtrack" k módní přehlídce Stephanie Coudert. Pohled na hudbu očima Pařížanky má v rámci kompilace nejjemnější kontury.

Naopak nejrazantněji se projevuje poslední akvizice kompilace, Rakušanka Catarina Pratter. Zpívá anglicky i francouzsky a vedle leckdy až industriálního zvuku (přesto stále žensky elegantního) do svých písní vkládá například i ethno rytmy. Žije a pracuje ve Vídni, je součástí hudebního projektu 550rondy a sólo album jí vyšlo na značce Sue.mi records.

"4 Women No Cry Vol.1" je vskutku pozoruhodným počinem, jehož atraktivita rozhodně nestojí a nepadá pouze s čistě ženským obsazením. "4 Women No Cry Vol.1" není rarita, žádné dvouhlavé tele z freakshow. Pro mě za mě berte tuhle "sběrnou" desku třeba jako sondáž do "hlubin ženské duše", především zde ale hledejte hromadu skvělé hudby, s níž můžou čtyři (neplačící) ženy směle konkurovat mužským protějškům.

nehodnoceno

navštivte:
www.monika-enterprise.de/4womennocry.html

poslechněte si:
www.monika-enterprise.de/4womennocry.html