Walter Fischbacher Trio (USA), 24. dubna, Brno, klub Alterna
Toho nedělního dne a posléze, jak se to tak stává, i večera počasí spíše svádělo k přírodním radovánkám než k honbě za hudebními
zážitky. Ovšem v Brně se to tak už nosí. Je tu snad jediný klub, jenž má zavedené jazzové neděle, a tudíž pokud se děje něco
zajímavé, není možné si takovouto záležitost nechat ujít. Podobně to bylo i s koncertem Waltera Fischbachera a jeho tria. Konec
konců pro mne tu byl ještě jeden důvod. Tím byl jistý dluh vůči jeho pražskému dvojkoncertu pořádaného v rámci Prague Agharta
Jazz Festivalu. Ale vraťme se zpět do útulného brněnského klubu. Na jeho obsazenosti se jistě podepsalo již zmíněné přívětivé
počasí. Co však počasí vzalo, o to se nenechali ochudit příchozí, jenž vytvořili ve vzájemné symbióze s hudebníky, velmi
příjemnou atmosféru.
Koho si tedy přišli poslechnout? Všestranného rakouského pianistu a klávesistu, který po svých intenzivních studiích klasického a jazzového klavíru ve Vídni a následně pak v USA zakotvil nakonec v New Yorku. Za jeho hudební protřelost snad hovoří spolupráce s takovými hudebníky jako jsou George Garzone, Ravi Coltrane, Chico Freeman, Billy Harper, Wolfgang Muthspiel a další. V jeho dalším působení najdeme také ansámbly typu Cellula Laca Decziho nebo Vienna Art Orchestra, což není v další sólové dráze k zahození. Fischbacher se nyní obklopil stejně dobrými, ba v některých problescích nápaditějšími hudebníky. Krajan Hary Ganglberger patřil v Rakousku, než odjel v roce 1999 do New Yorku, k bubenické jedničce. Nenápadný človíček s výzorem chlapíka, jenž vypadl spíše z hudební scény sedmdesátých let, ale umí svá bicí pořádně rozehřát a umístit ten správný úder. Kontrabasista Steve Doyle pak dotváří trio jakousi hráčskou rozvážností a technickou samozřejmostí.
Kdo čekal od těchto tří muzikantů ukázky z posledního Fischbacherova CD Chillin, a nechat se tak unášet na klidnějších
vlnách jazzu a instrumentální pohody, musel být překvapen. Nástup první kompozice v rytmu latina byl strhující. Hned další záležitostí pak byl
drum'n'bassový dýchánek s množstvím hudebních kliček a překvapivě barevných linek. V prvním setu nás tito pánové svých nástrojů
nenechali odpočinout. K latinu jakoby z lehkou přímočarostí přidaly funky, groovy, sambu a rytmy oblečené do pláště afra. Okamžiky,
kdy působili jako rozvážní, ale zato vzletní hráči petanque, se množily jako houby po dešti. Již u prvních delších záležitostí
se Fischbacher stylizoval spíše do role bravurního sidemana, než virtuózního hráče na klávesy. Snad právě to bylo na škodu a my
se nestali svědky nějaké delší klavírní nebo klávesové vychytávky, kterou můžeme zaslechnout na již uvedeném CD Chillin. Za to
u jeho spoluhráčů jsme si mohli vychutnat hned několik hudebních majstrštyků najednou. Jednotlivé předávání partů dalo tušit možné
vhledy do hudební kuchyně samotných hráčů, jenž se v jednotlivých nástrojových sólech nesnažili trumfovat, ale spíše telepaticky
předávat inspirační podněty.
I díky tomu zafungovaly skladby zcela kompaktně. Jedna kompozice se vlévala zcela hladce a nenuceně do druhé, a to bez toho že by působily jednotvárně či monolitně. Po takto explozivním zážitku z prvního setu, jsme se mohli kapku ukonejšit začátkem setu druhého, kdy se mikrofonu ujal speciální vokální host Tina Fischer. Zde se objevil první zádrhel. Hned v úvodní písni, kterou si s triem střihla, působila dosti nejistě a nerozezpívaně. Myslím, že to nebylo o věku (22), ale spíše o intenzitě s jakou se svému zpěvu a hlasu věnuje. Tyto rozpaky se vytrácely s přibývajícími písněmi. Tak klasická "odrhovačka" Summertime nevyzněla suše ba naopak, již více či méně rozezpívaná Fischer se jí zhostila velmi dobře. Po třech skladbách s vokálem opět nastoupilo instrumentální umění, podařený hudební večer se však nezadržitelně blížil do finále. To jsme ještě stačili strávit téměř nekonečné bubenické sólo, do kterého vstupy elektronických kláves vrývaly kousky zašlých hudebních časů z dob takových kapel, jako byla třeba Nucleus. Skladbičky se proměňovaly v kompozice a neutuchající gejzír instrumentální improvizace s důrazem na nikoli prvoplánovou jednoduchost, ale přirozený minimalismus a nápaditý rozlet. Byli jsme na samém závěru. Fischbacherova crew se s námi rozloučila jediným přídavkem. Skončili stejnou skladbou, se kterou začali, tedy latinou.
