Od doby, kdy jí na Karlově mostě objevila nebožka Navarová uběhlo móře času. Během té doby se Radůza stačila přetransformovat z písničkářky s kytarou na zpěvačku s kapelou v zádech a zase zpět v solitérku. Kytaru z valné části nahradil akordeon (na novince -pokud dobře počítám- vyhrává v poměru 14:7), který si v čase před první deskou "Andělové z nebe" (na první kazetu u Black Pointu před jedenácti lety by prý raději zapomněla) koupila kdesi ve vetešnictví a ulici vyměnila za narvané kluby a sály.

Radůza, vědoma si toho, že zvuk harmoniky má svá omezení, požádala několik hostů o výpomoc, a tak můžete na novince slyšet Omara Khaouaje na kytaru, Františka Rabu na kontrabas a housle (oba KOA) a Ivanku Pokornou na harfu. "Tahací harmónium" a sytý hlas protagonistky přesto stále dominuje. O zpestření se Radůza snaží i jinými prostředky: na desce vedle češtiny zazní řada dalších jazyků (francouzština, italština, polština, ruština a norština), jakási připomínka cest za prací i za poznáním a sem tam Radůza uhne od expresivních harmonikových valčíků k rozjímavější poloze (Vojáček z cínové lodi).

Písně s doprovodem akustické kytary mají svou atmosférou blízko k folkové poloze její objevitelky a i ony jsou bezesporu vítaným zpestřením cestou z hospodské vřavy a leckdy zbytečné vypjatosti. Překročit vlastní stín se Radůze daří se střídavým úspěchem, jmenovitě v Norskem inspirované temně introvertní V hoře (Nigardsbreen), koubkovskou harmonií poznamenané Zas oči moje či razantní krylovštině Čutora. Komicky - ale spíš kouzlem nechtěného - působí píseň Vše je jedním, kde Radůza jódluje jako když Jitce Molavcové hystericky přeskakuje hlas. Nejdál v cestě za inspiracemi došla Radůza v De Nîmes, manuchaovském reggae, jehož předžvýkané téma možná překvapí náhodné návštěvníky folkových festivalů, informovanější našinec jej však za originální bude považovat ztěží.

Nepochybuji o tom, že i třetí řadové album Radůzy bude posluchačem přijato vlídně, firma si přijde na své a mé výtky budou považovány za zbytečné hnidopišství. Přesto si myslím, že hudební stereotyp v budoucnu hrozí, jak ostatně potvrzuje příklad Vaška Koubka, který toto nebezpečí začal zahánět už na albu Bezvětří (1996) angažováním skromné kapely (a na své poslední desce si do několika písních přizval dokonce celý dechno ansámbl Traband).

70%

navštivte:
http://www.raduza.cz/

poslechněte si:
www.indiesrec.cz/Album.asp?ID=275