Rozhovor s Jaromírem Švejdíkem - díl II. / Umakart & Alois Nebel

Chemický, nebo jak bych to řekl, je to z důvodu toho, že se to točilo hodně nestandartně, na různých místech, v Krkonoších na chatě, v Kopřivnici v malým studiu nebo třeba u Dušana v ložnici, kde příliš řvát nebo mlátit do zboostrovaný kytary zrovna nejde. Spíš jsme přemýšleli, jak ty písničky postavit a zaranžovat, protože já točím dokola pořád stejný čtyři akordy a tak by byly stejný. Ty písničky vznikaly na mých turistických cestách, všechny mají okolo 90 BPM, což je rychlejší chůze.

Docela jsme počítali s tím, že to pak bude Manuál, podle kterýho se budeme ty písničky učit. Nakonec tam vznikl rozdíl mezi tou deskou, která je spíš intimní, na noc, koncerty zase byly hodně živelný, veselý a všichni jsme byli na stejný vlně a neřešili jsme, jestli někdo dělá chyby nebo jestli přišlo dost lidí. Druhou desku chceme udělat opačně, uvažujeme o nějakým punkovým producentovi typu Ondřej Ježek, u kterýho se to natočí a to hodně surově...stylem White Stripes, první bereme...s chybama a se vším všudy...

Mám pocit, že v nějakým rozhovoru se objevilo, že nová deska Umakartu bude už letos...

Ne, určitě ne...i když už máme rozdělaných už asi pět šest písniček, ale i kdybychom měli celou desku, tak to nemá zatím smysl. Deska se zatím uchytila, prodal se první ručně dělaný náklad, teď už asi bude v normální krabičce. Nová deska bude nejdřív příští rok, protože teďka se každý věnujeme svým věcem. Honza chce vydat Extázi a teďka dělá na singlu, my s Priessnitz plánujeme taky novou desku, hodně o tom přemýšlíme, někdy i zkoušíme (smích) a vypadá to, že na podzim by mohl být singl a na jaře příštího roku celá deska. Umakart příjde na řadu až potom.
Písnička, co teď dohrála se jmenuje Ještěd, protože trochu vznikala na námět scénáře příběhu z Liberecka, na kterým pracuje Jarda Rudiš a ty písničky trochu vznikají s tím, že by v tom filmu mohli zaznít, i když se tam zpívá o Pradědu, s Ještědem se já těžko ztotožňuju (smích).

Aha, já jsme zaslechl, že se připravuje filmové zpracování knížky Nebe pod Berlínem a myslel jsem, že hudba Umakartu bude k němu...

Ne, na tom filmu se sice pracuje, Jarda dal k dispozici tu knihu a na scénáři pracuje někdo jiný. Ale ten scénář, co Jarda píše - teď nevím, v jaké je to fázi a jestli se to vůbec bude točit, dělat to měl David Ondříček - se jmenuje Grandhotel, odehrává se to v Liberci, kde dělal pikolíka v hotelu a je to o lidech z maloměsta, kteří se bojí překročit ty svoje hranice a jít do toho světa. I ta písnička je vlastně o to, jak se člověk bojí jít do toho černýho lesa, co je za městem... Takže možná že tam s Umakartem budeme dělat nějakou hudbu, ale to jsou teďka jenom dohady.

Jak jsi se vlastně s Jardou Rudišem seznámil a jak to vyplynulo, že jste spolu začali spolupracovat?

Seznámili jsme se tak, že on byl novinář v Big Bangu a dělal se mnou rozhovor. Když jsem se přestěhoval do Prahy, tak jsem na jeho popud začal kreslit do Bangu komixový stripy, to už jsme se znali trochu víc, protože já jsme bydlel v Nuslích, kde byla jejich redakce. Pak jsem se přestěhoval na žižkov, kde Jarda bydlel a začali jsme se potkávat po hospodách a chodit spolu na pivo k Vystřelenýmu Oku a tam se to nějak začalo rodit. Padala spousta nápadu a jedním z nich bylo udělat komix, což byla trochu hecovačka. Já už jsem měl chuť nějaký komix udělat, ale nevědel jsem s kým a dost mě překvapilo Nebe pod Berlínem, já jsem ani nevěděl, že Jarda píše knížku.

Líbilo se mi hodně, jak je to napsaný...že je to vrstevnatý, což já mám rád a tak jsme se dohodnuli, že něco zkusíme a začali jsme to dělat, spíš do šuplíku, ani jsme moc nepočítali, že bychom to vydali. Když to bylo asi tak ve dvou třetinách, tak přišel šéf vydavatelství Labyrint Jáchym Dvořák s tím, že by to vydal. Tak jsme to rychle dodělali a vyšel první díl. Teď pracuju na třetím dílu Aloise Nebela Zlaté hory a pokračuje to pomalu, protože Jarda pracuje na tom scénáři, takže to vyjde nejspíš na podzim.

Jinak Aloise Nebela zpracoval Činoherní klub v Ústí nad Labem, premiéra bude 25. března (pozn. rozhovor vznikl v únoru), hudbu dělal Peťa Kružík jako za Priessnitz, já jsem tam kreslil nějaké projekce a Jarda pracoval na scénáři, takže jsme se na tom docela dost podíleli. Jsem na to hodně zvědavý, v Praze se to bude hrát občas v Divadle Komedie...

Kdy jsi v sobě objevil ty kreslířské schopnosti a začal se tomu nějak vážněji věnovat?

Byla to tak trochu náhoda, tedy já jsem vždycky kreslil, už od malička, chodil jsem do Lidový školy umění a za všechno co umím vděčím LŠU v Jeseníku a soudružce Liškové, živit a vážně se tím zabývat jsem se začal až v Praze. Já jsem tenkrát všechno v Jeseníku opustil, měl jsem zavedenou živnost, malou kavárnu a kapelu a to v Jeseníku stačilo na uživení a tak jsem si žil takovým pohodlným životem. Pak jsem se přestěhoval do Prahy a byl to pro mě trošku šok, protože s mým vzděláním jsem skončil u lopaty a dělal na stavbě a tak jsem se rozkoukával, co bych mohl dělat jinýho. V té době jsme vydávali Seanci a já jsem si řekl, že ten obal nakreslím sám a prochu podvědomě jsem to udělal v komixovém stylu, aniž bych k tomu měl nějaký vztah. A někomu od filmu se to zalíbilo a říkal mi: "člověče, ty by jsi mohl kreslit story-boardy". Já jsem v té době ani něvěděl, co to je, ale nějak jsem se po tom popídil a pak už jsem se té příležitosti nepustil a toho člověka otravoval tak dlouho, až mi dali první příležitost.

Tou byla reklama na Coca Colu, kde byly samý plechovky a lahve, což bylo hrozný, kreslil jsem těch třicet obrázků asi tři dny a dvě noci a byl jsme úplně vyřízenej, ovšem za ten víkend jsem si vydělal tolik, co jsem měl na stavbě za měsíc a tak jsem věděl, že to je ten správný směr. Pak jsem je začal dělat k filmům, Samotářům Davida Ondříčka a dalším. Ten story-board už má hodně blízko ke komixům, ale je to hodně nevděčná práce. Člověk se s tím hodně nadře a vidí to dvanáct lidí, u filmu ten štáb, ti se na to podívají, řeknou je to dobrý a vyhodí se to do koše. Je to vlastně jenom řemeslo, který na tom člověk piluje. Když jsem to dělal asi dva tři roky, tak jsem si vypiloval kresbu a byl jsem už rychlejší, tak mě napadlo, že bych začal dělat komixy. Lidi, třeba Honza Muchow, mi vozili komixy z venku, dostali se ke mně třeba španělský a francouzský, který jsou jiný než americký, kde jsou na prvním místě různí supermani. Pak to ještě chvíli trvalo, než si to sedlo porozumění s Jardou Rudišem a vyšel ten Alois, o kterým jsem si myslel, že to nemůže nikdo pochopit. A jsem překvapenej, do dneška se toho prodalo šest tisic kusů, což sice není na uživení, ale je to velký úspěch a na tý komixový scéně se něco stalo...víc už se prodalo snad jenom Garfielda.

Mě na tom komixu jenom zarazila jedna věc, proč se ten blázinec jmenuje Bílý Potok, když ta reálná psychiatrická léčebna se jmenuje Bílá Voda?

To bude asi tím, že z toho kraje stejně jako já pocházíš a tak to víš. Já jsem samozřejmě chtěl, aby se to jmenovalo Bílá Voda, pan nakladatel, který se vyzná, říkal, že Bílý Potok zní lépe a že to bude atraktivnější. My vlastně ani nechceme, aby se tam popisovali reálný situace, ten komix je úplně jinej svět a ten prostor si vymýšlíš a ty příběhy se odehrávají jinak, než v reálným životě. Jak jsem ale zaslechl, že to funguje třeba i v Americe, kreslíři mají ty příběhy zasadit do míst, odkud jsou, takže pak kreslí Spidermana na Manhatonu. Já zase rád dělám s Jeseníkama, který mě inspirují, místa co znám... Ten blázinec jsem ale neznal, pak jsme se tam jeli podívat s novinářema a to jsem ho viděl poprvý, pak jsem se jeli podívat do Bílýho potoka a novináří říkali...vždyť tady nění železnice ani nádraží... Já jsem tedy v blázinci byl, před vojnou v Brně Černovicích, protože jsem tehdy v Brně bydlel a ty prostory v komixu odpovídají spíše právě tomu brněnskému blázinci.

Ptám se proto, že zrovna Bílá Voda je velice zvláštní místo, které má nepopíratelný genius loci, zvlaštní atmosféru, je to úplně poslední obec v jesenickém výběžku, ze tří stran obklopena Polskem a Rychlebskýma horama, po válce fungovala jako shromaždiště řádových sester, které dodnes tvoří velkou část tamního obyvatelstva (mimochodem pro zajímavost - v Bíle Vodě se vyrábí hostie). Hned na kraji Bílé vody je velký kostel a těsně za ním hned hranice, na druhém konci, kus za vesnicí na kopci je zámeček, ve kterém je blázinec a protialkoholistická léčebna ... To mi příjde jako místo na spojení s podobně tajemným komixem nebo pro literární zpracování jako dělané...

Já jsem v Bílé vodě už dřívě několikrát byl, ale nikdy jsem se nedostal až k tomu blázinci, ta historie je tam ale určitě cítit. Ten blázinec jsem znal hlavně z historek jesenických mániček, v těch šestnácti, sedmnácti člověk začal uvažovat, že bude muset jít na vojnu a právě máničky věděly, kdo tam je a jak to tam funguje, některý ty hlášky jsou od nich. Třeba ten příběh s němým, že tam přišel tenhleten člověk a asi po třech letech za ním přijela polská policie, zeptala se "Czy ja zabiles" a od řekl "Tak". Ani nevím, jestli je to pravdivý příběh, ale po těch letech se to stává takovou legendou a v tom příběhu se stává hlavním hrdinou. Ve třetím dílu bude pronásledován katolickou církví z Polska a hostie tam budou hrát velkou roli...

Díky moc za rozhovor.

Navštivte:
www.priessnitz.com/
www.aloisnebel.com/

PS: 6. dubna zahrají Priessnitz (společně s Lu) po koncertní pauze opět v Paláci Akropolis

foto: Kryštofotí, archiv Priessnitz