Music bar se i tentokrát těšil hojné návštěvnosti a není se co divit, Doug Wimbish, Will Calhoun a Vinx v naší metropoli již před časem úspěšně vystupovali. Letos jim předskakoval černý raper Cherry Hill společně s velmi kvalitní doprovodnou kapelou z tuzemska. Jelikož nejsem vyznavačem hip-hopu, musel jsem nějaký čas trpělivě hledat cestu k onomu zvláštnímu povídání černého chlápka s NY kšiltovkou na hlavě. Podařilo se. Frontman Cherry mě sice velmi brzy přestal bavit (zkrátka na "hopec" moc nejsem), zato kapela mě udržovala stále ve střehu. Zahrát živě něco, co slýcháme většinou z chladných elektronických úst synťáků, je celkem neobvyklé a v tomto případě nadmíru zdařilé. Vystoupení zpestřila ještě hostující vokalistka "nevídaných tvarů" a s andělsky čistým hlasem. Tedy slušný start...

Jungle Funk začali zpříma, už s první notou s sebou strhli většinu natěšeného publika a rozdávali tu umouněnou energii všemi směry tak, jak to dokáže jen málokdo. Také mně se směs jazzu, funky, rocku, soulu, elektronky a kdoví čeho ještě velmi rychle dostávala pod kůži. Fenomenální basista Doug Wimbish kromě několika baskytar obsluhoval nevídané množství krabiček, notebook se samply a pozoruhodné zařízení, jež ovládal pohybem rukou v určitých místech nad tímto přístrojem. Z baskytary se tak linuly zvuky, které připomínaly spíš akční scifi, než-li zmíněný nástroj. Přitom pobíhal z jednoho rohu pódia na druhý, dělal grimasy a předváděl neuvěřitelné instrumentální výkony, místy i zpíval. Fantazie!

Jeho rytmický protějšek Will Calhoun seděl sice vetší část koncertu za bicími, ale tu a tam hrábl do kláves nebo do padů (pady - elektronické bicí s nastavitelnými zvuky). Jestli je na Jungle Funk něco opravdu, opravdu z džungle, tak je to právě Will! Hraje se sobě vlastní dravostí a vášní, přesně a účelně, tak že to mohu komentovat jen němým úžasem. Opět se tedy dostávám k teorii "inverzního rasizmu", která v tomto druhu hudby platí dvojnásob a my bílí můžeme jen tiše závidět... ale zpět ke koncertu. Na zpívajícího a perkusivního obra Vinxe jsem nezapomněl! Právě on té relativně složité hudbě dával něco, co z ní dělalo srozumitelnou a přitažlivou i pro širší veřejnost. Hlas. Ano, ten krásný a citlivý tón, který vás pohladí na duši a vy se s ním můžete unášet jak na bleděmodrém obláčku kamsi do dáli. Kromě zpěvu hrál i úžasně na perkuse, jistě že používal i neodmyslitelné mašinky a samplery, zkrátka se rovnocenně podílel na celé té chemické džungli.

Během nekončícího vystoupení jsem zaznamenal zejména skladby z prvního alba Jungle Funk / Jungle Funk (1998), např. Headfake nebo skvělou Ugly Face. Postupně došlo i na sólová vystoupení jednotlivých členů sestavy. Zpěvák Vinx nám díky sampleru předvedl třeba působivý několikahlasý vokál. V závěru si přišel zahostovat i raper Cherry Hill, což působilo celkem rozpačitě. Jungle Funk odehráli více než dva a půl hodiny dlouhé vystoupení a asi jediné, co bych jim vytknul byla občasná únavnost a zdlouhavou. Nicméně pocity nadšení převažovaly!

Cherry Hill	Cherry Hill	Cherry Hill
Jungle Funk	Jungle Funk	Jungle Funk
Jungle Funk	Jungle Funk	Jungle Funk
Jungle Funk	Jungle Funk	Jungle Funk
Jungle Funk	Jungle Funk	Jungle Funk
Jungle Funk	Jungle Funk	Jungle Funk

text: FC, foto: Li Kriegerbeck