Smečka dvou dívek a pěti mladíků, navlečená stylově do zánovních šatů po prarodičích, nastoupila na pódium narvaného klubu Magnet zprvu překvapivě nenápadně, rozhodně tedy na kapelu, o které se mluví jako o "kultovní". Proběhlo ladění nástrojů a až po čtvrthodině, kdy si ševelící třísethlavé publikum (včetně hned několika delegací z Prahy) a kapela sebe navzájem víceméně nevšímali - přece jen první koncert v Německu, tudíž zvědavost a oťukávání - se Arcade Fire, kterým šéfuje manželská dvojce Régine Chassagne a Win Butler, seřadili u svých nástrojů.

Zahajují songem "Wake Up" - a během několika sekund mají celý klub snad i včetně šatnáře a barmanky omotaný kolem prstu! Nemazlí se s tím a hned vykládají karty na stůl: ohlušující punková intenzita a energie, parádní chytlavé sbory, kdy na pódiu a brzy i pod ním zpívají a řvou všichni kdo jsou schopni, neuvěřitelně rozdováděná show, kdy poskakuje a tančí a rytmicky kolem sebe buší všechno co má ruce a nohy. Kapitolou pro sebe je emotivní vypjatý projev frontmana Butlera, díky němuž Arcade Fire zbaští jako malinu fandové Bright Eyes, Neutral Milk Hotel i Cursive stejně jako obdivovatelé old school nové vlny typu Talking Heads nebo Modern Lovers.

Odpovídá tomu i vícegenerační publikum v Magnetu, kde je vidět punkery, hácéčkáře i tatíky od rodin. I když Butler hraje v tomhle představení roli principála, kapela se rozhodně nefláká. Drobná Régine, která má v sobě exotickou krev haitských předků, boduje v několika málo klidnějších skladbách (skvělá dvojjazyčná "Haiti" a koncert skoro uzavírající "In The Backseat") s roztomilostí a pohyby mechanické panenky. Zbytek kapely se taky činí: Butlerův bratr, basák Will svádí přátelské, ale dost nebezpečně vypadající šarvátky s Richardem Perrym (perkuse, xylofon i kontrabas) navlečeným v motorkářské přilbě. Jejich řádění za zády hlavní dvojice včetně otloukání zařízení kubu i sebe navzájem je radost pozorovat. Neighborhood 2 (Laika), jeden z nejvýraznějších tracků na "Funeral", je naživo famózní a mnohem divočejší než na desce i díky tomu co se na pódiu děje.

Jestli jste zažili koncert British Sea Power a nachomítli jste se k sebedestruktivním náletům jejich bubeníka/showmana do publika, tohle k tomu mělo hodně blízko - ovšem umocněno na třetí. Arcade Fire působí na první pohled jako dobře naladěná rodinka, která se přijela vyřádit a mimochodem k tomu přizvala diváky. Že ale mají svojí show zmáknutou a prostě je baví bavit lidi prozrazuje při tom všem lomozu bezchybné provedení kompletního debutu a pár "best of" z jejich prvního EP (moje velmi oblíbená "No Cars Go" s melancholickým akordeonem, tentokrát v rukou Régine, zní hned jako třetí v pořadí). Neustálý ruch na pódiu, střídání nástrojů, kdy pokérovaný bubeník přebírá kytaru, za bicí si sedá zpěvačka, basák přebíhá ke xylofonu a zase zpátky, nedává vydechnout.

Nezbývá tak ani čas dumat nad tím, jestli podstatná část písní z dílny Arcade Fire náhodou není založená na podobném působivém, ale nikoli nevyčerpatelném modelu postupného gradování tempa i dramatičnosti. Na hloupé a zbytečné úvahy není kdy z toho prostého důvodu, že právě takové emocemi napěchované songy Neighborhood 1 (Tunnels) nebo Rebellion (Lies) a přídavkový nášup Neighborhood 3 (Power Out) - správně, reminiscence na ztracené dětství zhuštěné do tématu "sousedství" jsou hlavní linkou "Funeral", ale tohle není recenze desky - řve ze všech sil s kapelou a celým klubem také autor těchto řádků s libým tušením, že na tenhle koncert hned tak nezapomene.

A je to fakt. Po týdnu jsem Arcade Fire prakticky nevyndal z diskmana. A ani se k tomu nechystám.

P.S.: Podle neoficiálních zpráv bude "Funeral" brzy distribuován i v ČR.