Gipsy - Hip hop umožňuje dát všechno do souvislostí
Soubor Syndrom Snopp vzbuzuje na české hip hopové scéně někdy poněkud protichůdné reakce. Pro značnou část fanoušků patří
neoddiskutovatelně k, řekněme, čelním domácím formacím, pro druhé (a že jich také není zrovna málo) nejsou rozhodně považováni
za přední reprezentanty naší scény. Zajímavé je, že názory na ně jsou poměrně vyhraněné.
Když v roce 1995 dávala dohromady romská skupina Kalo Rikonos track s názvem Syndrom Snopp, nikdo netušil, že jeden z nich,
raper Gipsy společně s Dj Smogem (ex-Chaozz) sestaví o dva roky později soubor stejného jména. Za necelých osm let si určitou
pozici rozhodně vybudoval a navíc... Není to tak dávno, co Gipsy představil (mj. na miniturné se senegalskými raperkami ALIF)
svůj projekt, stylově vybočující z ranku běžného českého hip hopu. Namísto Dje se jako doprovod MC Gipsyho představili Vladimír
Demeter, kytarista ze skupiny Bengas, a Vojta Lavička, houslista souboru Álom. Dost důvodů k tomu, abychom si po vystoupení
Syndrom Snopp v pražském Rock Café právě s Gipsym sedli kolem diktafonu.
Kdy ses, Gipsy, vlastně k hip hopu dostal a proč právě hip hop?
K muzice jako takové jsem byl vlastně vedený odmalička. Otec měl rockovou kapelu a když to vezmu úplně třeba od školy, tak s bráchama jsme vystupovali na různých školních besídkách... K hip hopu jsem se dostal ve svých třinácti letech. Zaujal mě tím, že umí oslovit lidi v ohromně širokým spektru. Já sice mám rád melodii a ta mi občas v hip hopu chybí, ale právě hip hop ti umožňuje dát všechno do souvislostí. To třeba v punku ani v rocku nejde. Tam jsou texty abstraktnější. V hip hopu máš všechno vysvětleno, v souvislostech, aktuální sdělení.
S názvem Syndrom Snopp jsi přišel ty?
Víceméně. Někde jsem si našel, že Snopp byl doktor, který někdy v 17. století jako první identifikoval a popsal schizofrenii. Nebylo mu to ale oficiálně přiznaný. On sám pak nakonec umřel jako schizofrenik. Mně se to Snopp líbilo jako slovo, který se k Syndrom hodí. Syndrom bylo jasný, zní to zvláštně, mysticky... líbí se mi to.
Zmínil jsi mystiku. Hip hop bývá většinou spíš realistický, ale třeba právě u tebe se objevují i odkazy na temnotu a právě mystiku...
To je další věc. Snažíš se prostě být něčím odlišný, originální a ne dělat to, co už někdo udělal x krát před tebou. Já jsem byl ke spiritualismu vždycky vedený rodinou a mám k němu docela blízkej vztah. To se prostě musí projevit.
Jak tyhle odlišnosti přijímají fanoušci?
Někdo to obdivuje a je to pro něj zajímavý, jiný to nenávidí. Ale to je tak u všeho. Když jsme ale třeba začínali, tak lidi vůbec nechápali...
Připadá nám, že v domácím hip hopu je málo humoru. Skoro všichni se berou moc vážně. Čím to podle tebe je?
Myslím, že je to daný dobou. Dneska chtěj být všichni za drsňáky, aby si tím vyřešili nějaký svoje mindráky. Já osobně jsem třeba nechtěl být za drsnýho ani když mi bylo patnáct. V tomhle věku by se to dalo pochopit, ale normálního člověka by to tak za pět let mělo přejít. Někoho to ale nikdy nepustí. Humor? Já třeba se snažím dělat si v průběhu show srandičky furt. Ale fakt, ta obecná vážnost... je důsledek dnešní doby.
Syndrom Snopp nebývá na domácí hip hopové scéně zrovna všemi přijímaný. Jak ty sám cítíš vzájemné vztahy v rámci scény?
Ono... je scéna a scéna a všechno dohromady je to takovej velkej bordel. Když na nás může třeba do Pardubic přijít 1.600 lidí, tak to asi něco znamená. Když na nás v Praze přijde 20 lidí, je asi něco špatně.
A není to trochu zvláštní?
Ani ne. Praha byla vždycky jiná, trochu egocentrická. Tvrdím, že lidi jsou většinou velký ovečky a nechaj se strašně lehce pást. Celý to, podle mě, vychází z konfliktů tý starý domácí scény, kdy já jsem byl první de facto černej nebo cikánskej raper na scéně a měl jsem naprosto jinej feeling, jiný texty, jiný názory... Ty lidi, co už tu na scéně byli, to ale měli tak... hele, hip hop je podle nás to a to a když to budeš dělat taky tak, jsi náš. Jenže ty děláš se Smogem a ten je původně z Chaozzu a tak jseš hajzl. Taková prostě dost lokální uzavřená scéna. Jenže já se na to vykašlal a řek, sorry, já si to budu dělat, jak chci. Tím to vlastně celý vzniklo. Pražská scéna je tak trochu uzavřená, protože si ji tak lidi ze starý scény vytvořili.
Setkáváš se někdy při svých vystoupení i s rasistickými postoji?
Někdy jo, ale já si z toho většinou nic nedělám. Uvědomil jsem si, že ten danej člověk může být úplně ožralej, že neví, co mele a toho si vůbec nevšímám nebo je to debil, co chce vyprovokovat bitku a když na něj vystartuju a rozsekám ho, uvědomí si, že to dělat neměl. Hele, ale dneska už je to spíš tak, že si to ty lidi doma zařvou do polštáře a ven to moc netahaj.
Se svým projektem Gipsy s Vojtou Lavičkou a Vláďou Demeterem jsi odehrál tři koncerty v rámci společného turné s ALIF v Brně, Plzni a Praze. Byly v přijetí u publika nějaké velké rozdíly?
Budeš se divit, ale průběh těch akcí byl dost podobnej. Lidi ze začátku vůbec nevěděli, která bije. Co mě překvapilo, že tam snad vůbec nebyli lidi z hip hopu. Byli tam spíš takoví, co už to maj v hlavě vyřešený a co se fakt přijdou podívat na muziku. To mě potěšilo. Zezačátku byli celí paf a pak strašně pařili.
Tenhle projekt, jak se psalo na plakátech - roma hip hop, s kytarou a houslemi je přeci jenom hodně netypický.
Jasně, ale tohle mě baví. Můžu tam vytáhnout něco z mojí muziky, z cikánský hudby, kterou mám rád. Vždycky jsem si říkal, že jí nechci hrát stejně jako moji předkové, ale dělat jí jakoby v novým kabátě a tohle si myslím, že je přesně ono. Chtěl bych se teď tomuhle projektu s Vláďou a Vojtou víc věnovat, protože mi to dodává spoustu nový energie. Zpívaný refrény, konečně je tam melodie a pro mě (a snad i pro lidi) to je něco úplně novýho a zajímavýho.
navštivte:
www.paranormalz.cz/html/gipsy.html
poslechněte si:
www.paranormalz.cz/html/mp3.html
