Vídeňskou dvojici dZihan & Kamien by bylo snadné vnímat jako pouhou evropskou obdobu washingtonských Thievery Corporation, tedy jako tvůrce luxusního downtempového schmaltzu vhodného leda tak jako soundtrack ke kokainovým večírkům horních deseti tisíc. Vlado Dzihan a Mario Kamien se ale věnují tomu typu hudby, o kterém platí slogan z reklamy na jogurty Prince: "Pod víčkem se dějí věci!" Krásně to dokázali na předloňském živém albu Live In Vienna, na němž své charakteristické downtempo s těžkými basovými linkami a etnickými prvky spojili s jazzovou instrumentací v podání dvaadvacetičlenného orchestru a byl z toho jeden z nejzajímavějších crossoverů minimálně za posledních pět let.

Po tomto hudebním výletu a po dvou regulérních albech vydaných na vlastní značce Couch Records usoudili dZihan & Kamien, že dozrál čas k vydání dalšího speciálního projektu. Ten má tentokrát podobu desky remixů z dílny d & K a aby toho nebylo málo, obsahuje CD verze alba Fakes ještě jeden disk s předělávkami nejznámějších skladeb z obou alb dvojice v podání jazzového komba Brut Imperial Quintet. Na vinylu jsou obě části k dostání samostatně, což je jedině dobře; jazzové úpravy skladeb d & K totiž pohříchu nemají s živelností desky Live In Vienna nic společného a spíše připomínají hru nějaké plesové kutálky s věkovým průměrem hodně přes šedesát let.

V mentální kolonce "srovnej si" by u některých posluchačů při poslechu těchto coververzí mohlo naskočit jméno orchestru Williamse Faireyho, který se se svou deskou dechovkových úprav slavných techno skladeb dostal až do sbírky audiovizuálního umění pařížského Centre Pompidou. O něčem takovém si ale může Brut Imperial Quintet nechat jenom zdát. V jejich provedení skladeb dZihana & Kamiena není nic, co by originály něčím obohacovalo a pouhým přeložením do jiného hudebního jazyka vzniklo cosi velmi podobného tolik vysmívané letištní a výtahové hudbě - zkrátka dokonale vyprázdněná nádoba bez sebemenších uměleckých ambicí.

Metodou "nejlepší nakonec" se dostáváme k příjemnější části dvoudiskového kompletu, tedy k remixům. Jejich kouzlo nespočívá v totálním překopání původního tracku, ale v citlivém potlačení nebo naopak zvýraznění jednotlivých prvků originálu. Výsledkem je, že téměř všechny skladby nesou typický rukopis d & K, jak už byl popsán výše, zároveň je ale původní skladba pod vrstvami kosmetických úprav stále snadno rozpoznatelná. Platí to o tracku Busenfreunden od Tosky, stejně jako o dvojici remixů skladby Homelands od Nitina Sawhneye či prosluněném uptempo kousku Beijo labelového kolegy Cay Taylana.

Nejvíce se dZihan & Kamien od originálu odchylují v remixech původně netanečních skladeb. Závěrečná kompozice Schrift III. rakouského pianisty Bernharda Langa zní v jejich podání jako mix IDM a brněnské alternativy, což je pro d & K poloha dost nezvyklá a otevírá do budoucna zajímavé možnosti pro úvahy o jejich dalším hudebním vývoji. V úvodní Don't Explain od Billie Holiday naopak zasadili zpěvaččin vokál do svého typického dubem načichlého downtempa s omáčkou z etnických perkusí. V Gainsbourgově Je t'aime... Moi non plus zase několikrát změnili tempo skladby, čímž podtrhli dvojznačnost písňového textu pojednávajícího o kontrastu fyzické a "skutečné" lásky.

Kromě pomalejších skladeb představuje album také rozjetější polohu tvorby d & K, což je třeba případ prvního ze zmíněných remixů skladby Homelands od Nitina Sawhneye. Downtempové tracky ovšem převažují, což je moc dobře. Po inflaci poslechové elektroniky v druhé polovině 90. let minulého století totiž není v současnosti lehké narazit na kvalitní downtempové album. Fakes takovým albem rozhodně je, byť mu celkové hodnocení podstatně snižuje přítomnost druhého disku s těmi nešťastnými jazzovými úpravami.

60%

navštivte:
www.couchrecords.com

poslechněte si:
dzihankamien.calabashmusic.com/