Gianluigi Gasparetti, stojící za projektem Oöphoi, je kromě projektu Alio Die jedním z nejdůležitějších umělců na jinak bohaté italské ambientní scéně. Již před více než deseti roky vedl fanzin Deep Listenings, zaměřený na ambient, jehož název pak s nástupem internetu dal jméno i domovským internetovým stránkám projektu. Oöphoi nefunguje na scéně ani deset let, přesto stačil vydat úctyhodnou řádku nosičů nejen vlastním nákladem, ale také na prestižních značkách orientující se na pomalou elektronickou muziku (Hypnos, Amplexus, Electroshock rec.). Ital spolupracoval též s řadou významných, podobně zaměřených umělců (Amir Baghiri, Mathias Grassow, Klaus Wiese).

Deska Mare Tranquillitatis je druhým dílem série alb věnovaných měsíčním mořím. První se jmenuje Mare Vaporum, třetí pak Mare Imbrium. Druhý díl byl původně natočený již v roce 2001. Pro reedici byla nahrávka znovu digitálně vyčištěna, remasterována a opatřena novým obalem. Drtivá většina tvorby, pod níž je projekt podepsán, představuje elektronický ambient více či méně okořeněný akustickými nástroji a ruchy. Ne jinak je tomu i v případě této desky. Temný atmosférický space ambient je postaven na elektronických, jak z vesmíru přicházejících plochách. Do nich jsou umně vpleteny akustické zvuky flétny, tibetských mís a řada dalších samplů. Většina z těchto elementů splývá s muzikou tak organicky a nerušivě, že si jich stěží všimnete. Věřím, že přesně tak to i Gianluigi zamýšlel. V minulém díle jsme si představili desky Roberta Richa. A právě k jeho ranné tvorbě se projekt Oöphoi s touto deskou hlásí.

Šest jemných, ale přesto docela temných skladeb, stejně jako většina tvorby projektu, se dá připodobnit svým vesmírným zaujetím s hudbě Briana Lustmorda či Andrew Lagowskeho (S.E:T.I.) a jemným ambientním minimalismem k Mathiasi Grassowovi, již zmiňovanému ranému Robertu Richovu či Klausu Wiesemu. Toto není prvoplánová relaxační muzika. Přesto tak působí díky atmosféře nekonečného vesmíru, který se podařilo dobře přenést do drážek alba. Vesmíru, jenž je nehybný, a přesto stále v pohybu.

80%

navštivte:
www.deeplistenings.it/pages/oophoi_main_page.htm

poslechněte si:
www.deeplistenings.it/pages/oophoiA.htm


Andrew Liles - My Long Accumulating Discontent
17 skladeb, 54:45, Next Era

Andrew Liles je dlouholetým členem avantgardního kruhu anglických hudebníků (Mirror, Ora, Colin Potter, Christoph Heemann či Andrew Chalk), kteří tvoří hudbu na pomezí ambientu a industrialu, s velkým přispěním vlastních polních nahrávek či samplů. My Long Accumulating Discontent je jeho čtvrtá deska, na které nám předkládá dílko, jež bychom mohli na první poslech nazvat velmi bizardním.

Ačkoliv jeho hudba vychází z kořenů avantgardní hudby dneška, myšlenkově spadá do první poloviny 20. století. Sci-fi příběh zasazený do minulosti. Jak sám autor přiznává, je to jeho útěk z depresivní současnosti do minulosti. "Snažím se přenést do nahrávek mou melancholii a rozčarování z moderní doby, na které neshledávám nic pozitivního." A tak se na desce mísí skepse se vzpomínkami po "starých dobrých časech", převedena do hudební řeči perem neortodoxního anglického gentlemana - samouka. Vibrující zvuky starých klávesových nástrojů asociují černobílý film. Film, který přináší na jedné straně sentiment růžových příběhů s Oldřichem Novým, ale také halucinogenní vize pijáka absintu s horoucími sny o šílených doktorech shrbených nad svými obětmi a dětských loutkách s utrhanými končetinami. Smyčka se zpomaleným zpěvem starého šlágru na šelakové přeskakující desce "I Left My Sugar Standing in the Rain" od Sammyho Faina nepůsobí vůbec pozitivně. Přesto nahrávka není čistě negativní. Andrew vládne v druhé vlně smyslem pro vypečený humor postavený na zvukových hrátkách se známými zvuky, jež poznáte, teprve až on uzná za vhodné. Fagot se na vás zřítí do dvouminutovém kroužení "smyčců" u stropu místnosti ve skladbě "The New Motor or The Wonderful Infant". Zvuk odtékající vody z umyvadla kontruje na začátku skladby "An Unkempt Garden or the Cod Cape" nájezdu houslí a třikrát se mu "podaří" je odrazit. Tuto skladbu navíc poctí svým námořnickým zpěvem znalec tradiční anglické lidové kultury Andrew King. V několika dalších pak vypomohou Aaron Moore s Nickem Mottem z Volcano the Bear s řadu nástrojů (například hrou na činel nebo kazoo).

Deska není jen zajímavou hudební kolekcí, ale také deskou s "názorem". A tak je třeba k ní i přistupovat.

70%

navštivte:
www.andrewliles.com/

poslechněte si:
www.andrewliles.com/video/

Pavel Zelinka - www.radioakropolis.cz