"To jsou nějací Švédi nebo Češi, kteří se snaží znít jako oni," prohlásil kamarád po letmém poslechu alba Breathing Geometry od Alviku. Nešel na to špatně: zvuk kapely opravdu upomíná na severské nu-jazzové party jako jsou Koop a další známé z kompilací Nordic Lounge a Jazzflora. Pozornému uchu ale neujde, že spíš než rovné taneční beaty ovlivnila elektronickou složku jejich hudebního výrazu umírněná středoevropská downtempová scéna v čele s Kruderem & Dorfmeisterem nebo (vzpomeňme si na nedávné námluvy Alviku s labelem Couch Records) Dzihanem & Kamienem. Odtud taky zřejmě pramení jejich velká obliba na pražské klubové scéně i tvrdošíjné zařazování jejich hudby do škatulky poslechová elektronická hudba, ačkoli vlastně elektroniku používají pouze k lehoučkému vyšperkovávání svého prvotřídního jazzu.

Do Akropole zavítali Alvik po několikaměsíční pauze vyplněné mimo jiné koncertováním ve Spojených státech a zdálo se, že tuzemské publikum na své hrdiny nezapomnělo. Zpočátku chladnější atmosféra v sále se po dvou třech skladbách proměnila v nadšení z kvalitní hudby a suverénních muzikantských výkonů - opomenutí Alviku při nadcházejícím rozdělování Andělů by víc než cokoli jiného svědčilo o ignoraci Akademie. Autor recenze beze studu přiznává, že zejména nově zremixovaná a funky kytarou kapelníka Mishana vylepšená Ballad In Paris mu vehnala slzy do očí a do mobilu si pak vyťukal větu o paralelách s upřímnou emocionálností pražského koncertu Beanfield.

Oproti loňskému dubnovému křtu desky Breathing Geometry v témže prostoru, kdy kapelu doplnil smyčcový kvartet a v několika skladbách i nestor českého jazzu Emil Viklický, byl soubor tentokrát odkázaný jen sám na sebe. Kvalitativně se ale obě vystoupení vůbec nelišila - z pódia sálala ta samá radost z živého hraní a na celém koncertu se jen těžko hledají nějaká negativa. Jistě: náladotvorné intro bylo možná trochu dlouhé a vzhledem k "trapné netrendovosti" Alviku (viz recenzi na zmíněný křest na serveru Zionmag) i zbytečné a zařazení pomalejší skladby na začátek koncertu mohlo mít na svědomí těžkopádnější rozjezd večera. Na jeho konci už ale v žižkovském podzemí zavládla všeobecná pohoda, která se následně rozlila po blízkém i dalekém okolí.

Taková je totiž síla hudby Alviku a dá se odhadovat, že pokud kapela neustrne ve svém vývoji naznačeném krátkým instrumentálním číslem zkomponovaným během pobytu v USA a bude se na svých příštích klubových zastávkách setkávat s podobně připraveným a vnímavým publikem, jako bylo to v Paláci Akropolis, čekají ji v nejbližší době zlaté časy.

ilustrační foto: Kryštofotí