"Žádná melodie není pro nás dost sladká a žádný riff dost heavy", tvrdí členové kvarteta Silent Drive (z Worcesteru, stát Massachusetts). Hmm, co si pod tím má člověk představit. Dost heavy... On už ten design obalu je takový poněkud zvláštní, netuctový. Je na něm spousta exotických květin. Velmi podobných rostlině lidožroutce z kultovního filmu Adéla ještě nevečeřela. Takový booklet může mít stejně dobře jak popový band, tak kapela vycházející z psychedelie šedesátek, nebo i partička vytripovaných posthardcoristů. Upřímně řečeno, hudba Silent Drive v sobě zahrnuje všechny výše citované hudební směry. Ačkoliv s tím popem to není zas až tak horoucí. Celé album začíná pěkně od podlahy. Skladbou nazvanou poněkud netradičně 4/16, uvádí hutné víření bubnů. Pak přijde hluková smršť s temnou linkou pod povrchem. Něco mezi Sunshine a Nirvanou.

Vokál? Odkazuje svou ukňouranou plačtivostí k neopunkovým či crossoverovým vzorům. Silent Drive smíchali podivuhodný hudební amalgam. Jejich muzika je nervní, rozčilující, emotivní. V dobrém slova smyslu hyperaktivní. Lhostejno, hraje-li skupina rychle nebo pomalu. Je pro ní typické střídání obou poloh. Ty se proplétají jako šlahouny jedovatých rostlin. Silent Drive však nemají zapotřebí skrývat se za silácké pózy kytarových riffů. Dokáží zahrát i skladbu, které říkají na české tancovačce ploužák. Taková je Davey Crockett. Ovšem na rozdíl od tancovačkových srdcerváčů jí umějí ozvláštnit určitým vnitřním napětím. Nemusíte umět ani jedno anglické slovo a přesto vycítíte, že tam "o něco jde".

Suma sumarum - takový drive bych přál většině našich tvrdě rockových kapel. Jistě, je to i ve zvuku a v technickém vybavení. Ovšem nelze neslyšet, že američtí Silent Drive dokáží zúročit své nápady měrou vrchovatou. Nechtějí prvoplánově a otrocky kopírovat jeden mustr. Samozřejmě, jejich hudba může leckomu připomenout mnoho slavnějších vzorů. Jenže kdo dneska není někomu něčím podobný!?

85%

navštivte:
www.silentdrive.net/

poslechněte si:
www.equalvision.com/evr/releases.php?band_id=13&id=79