Očekávat od Petra Nikla něco alespoň vzdáleně normálního by bylo jistě bláznivé. Na své první desce se navíc tento dosti podivínský písničkář a performer obklopil dívčím orchestrem a sborem Lakomé Barky. A aby toho nebylo najednou málo, na desce si zahostoval i saxofonista František Kop. Každopádně, kdo už se s tvorbou Petra Nikla někdy setkal, má již nejspíš jasno. Já mohu pouze zprostředkovat první dojmy nezasvěceného.

Hned po první písni jsem měl chuť vyhodit CD do koše. Repetitivní naivní a nesmyslné verše, ani minimalistické rytmy, navozující tantrické nálady sice nebyly vůbec špatné, ale zpěvák nejvíce ze všeho evokoval Ivu Bittovou, ovšem hlasově posazenou o oktávu až dvě níže a bojující s neléčitelnou formou těžké řečové vady. Po poslechu tracku číslo dvě jsem se však rozhodl odpustit Petru Niklovy všechny jeho nešvary. Zlatí hadi zlatě kadí je písnička, která vás i v předvánočním shonu vytrhne z letargie. A tak to pokračuje dál a dál. S železnou pravidelností se tu střídají naprosto šílené a nepochopitelné Niklovy vokálně instrumentální plochy, aby je pak vystřídala krystalická čistota sboru, který před vámi svojí nevinností otevře překrásny mikrosvět, do kterého se utečete schovat, když strasti světa přerostou únosnou míru.

O desce mnohé napoví i velmi originální obal. Temný smrtihlav plný duhových koleček. Temnota a naprostá dětská naivita. Čistá radost ze života. Také nepochopitelnost a samoúčelnost. Údiv i úsměv. Čert aby se v tom vyznal. A to je prý deska jen matným odrazem živých vystoupení. Je těžké hodnotit.

Nebojím se smrtihlava je bezpochyby působivé dílko. S čím ho ale poměřovat? Vymyká se všem kategoriím, se kterými se recenzent běžně setkává. Nezbývá tedy než vyzvat laskavé čtenáře k poslechu In Persona. Nechte se zmást Niklem!

nehodnoceno

navštivte:
www.laurychovodivadlo.cz/nikl/

poslechněte si:
www.blackpointmusic.cz/shop/

Stefan Segi