Giardini di Miro byli v počátcích své kariéry kritizováni za přílišné vzhlížení k žánrovým modlám Godspeed You Black Emperor! a Mogwai, po šesti letech existence a vydání dvou dlouhohrajících desek ale tenhle severoitalský sextet patří k nejzajímavějším tělesům na post-rockové scéně. Nejprve se jim povedlo oživit svou původně čistě instrumentální tvorbu trvalým angažováním vokalisty Alessandra Rainy a na loňském albu Punk... Not Diet se přihlásili k odkazu německé indietronické scény spoluprací s Christophem Stollem (Nitrada), Arnem van Petegenem (Styrofoam) a Thaddeusem Herrmannem (polovina dua Herrmann & Kleine).

Elektronika nechyběla ani na podzimní evropské šňůře Giardini di Miro, během které prý měli jen tři dny volna kdesi uprostřed Německa. Brr, hrozná představa! Navíc z nástrojového parku kapely před drážďanským koncertem záhadně zmizel jeden ze dvou laptopů, což hudebníkům pochopitelně na náladě nepřidalo. "Jsme trochu naštvaní a smutní, prostě nejsme v pohodě" omlouval se za všechny jeden z basaků hned zkraje koncertu a jako by tím předznamenal rozpačitý dojem, který po sobě on a jeho spoluhráči zanechali.

Na deskách Giardini di Miro má každý nástroj a dokonce každý tón zdánlivě nezastupitelné, logikou kompozice určené místo. Naživo to ale bylo trochu jinak; kapela hrála poměrně silově a místo postupného rozvíjení a vrstvení písňových motivů sázela častěji na vytváření kytarových hlukových stěn. V nich se bohužel utopily některé vedlejší, avšak pro dynamiku skladeb důležité, prvky (například Fender Rhodes pianem zdatně imitovaná trubka v několika skladbách z Punk... Not Diet). Navíc se z toho stal časem docela nudný stereotyp: ať začala skladba jakkoli, skončila vždy mořem kytarových vazeb.

Ve formě evidentně nebyl ani zmíněný Alessandro Raina: tápal ve výškách a například v klenutých refrénech skladby Pet Life Saver se i přes podporu backvokalisty dokonale ztrácel. Jeho polohlasné promluvy v pauzách mezi jednotlivými čísly podporovaly anachronický obraz introvertní shogazerovské kapely z první poloviny devadesátých let s frontmanem vypadajícím jako mix Kaye ze Sunshine a Michala Nanoru. Ani zpěvákovo mumlání na hranici slyšitelnosti ani hraní zády k posluchačům se už ale v dnešní době příliš nenosí a GDM to určitě nepomohlo získat zpět ten večer poztrácené kredity. Nezbývá než se alespoň utěšovat jejich vynikajícími deskami, které u nás šíří německá agentura Dense Promo. Možná ale kapela prostě opravdu neměla svůj den a příští koncertní setkání s ní už bude stát za to.

P.S. S tím Václavem Havlem se to má tak, že kytarista GDM je příznivec italské levice a obdivuje Alexandra Dubčeka. Václavu Havlovi vyčítá, že nedal komunistům šanci proměnit se v moderní levicovou stranu názorově blízkou sociální demokracii, ale to už jde nad rámec recenze.

ilustrační foto: johannes shardt / www.2ndrec.com