Asyl Akt, Here, Umakart, 2.12., Fléda, Brno

Jako první se Flédě představila brněnské hudební seskupení Asyl Akt, spojující elektronický zvuk s akustickými nástroji - kontrabasem, didgeridoo a nejvýrazněji violoncellem. Šestičlenná formace čerstvě vydala následovníka svého dema z roku 2001 - debutové album Houpačka-, které rozhodně škatulkování neulehčuje, i když odhaluje více potenciálních hitů ne? její předchůdce. Nejsem skalním příznivcem žádné z poloh, kde se v předně elektropopové sestavě objevují, tedy jazzu, ambientu, artpopu, break beatu, triphopu nebo jungle, přesto se mi to líbilo - hlas zpěvačky Petry Drahanské (též Chorchestr) se dokáže krásně zadírat pod kůži, což ve vyhrocených polohách až mrazí. Se zpěvem se přidávají i violoncellistka Dorota Barová (Tara Fuki) a klávesista a (zřejmě nepsaný) lídr kapely Jiří Starý, kterážto kombinace působí nejen dost jedinečně, ale hlavně sehraně a příjemně. V hodinovém vystoupení předvedli především novinky - mezi skladbami Plamínek, Samba, Asyl nebo Houpačka jasně vynikala rytmická Čas, ke které byl natočen originální videoklip, promítaný po koncertě.

Po Asyl Aktu nastoupila vyškovská formace Here, mající letos na kontě novinku Figura Porca, na jejíž produkci se - opakování je matka moudrosti - podíleli Jan P. Muchow a Dušan Neuwerth a jako hosté pak například Jaromír Švejdík nebo Dorota Barová (zůstaneme-li v okruhu Flédy toho večera). Desku pokřtil právě Švejdík za asistence publicisty Michala Nanoru a hned si taky střihl duet Impressions. Se vší úctou ke všemu, na co Švejdík sáhne - Sign'N'Spell a především Breathing Under jsou nejméně o třídu lepší - kombinace indierockové kytary a specifického hlasu zpěvačky dělá se skladeb hity, kterými se ale nikdy nestanou - na to jsou Here až příliš alternativní (ve smyslu nestředněproudoví). Vysoké osobní hodnocení dávám skladbě Escapade - kombinace sympatické angličtiny a rodného jazyka Valerie je kouzelná a odzbrojující - až jsem skoro zapomněla na své období franštinářské averze. Here pro mě byli překvapením večera: takhle nějak se rozšiřují hudební obzory.

Nebudu ovšem skrývat, že jsem přišla především na Umakart. Ona je kombinace Neuwerth - Muchow - Švejdík dost lákavá, pánové jsou autorsky či produkčně namočení do pěkné řádky sympatických projektů, z nichž nevím o žádném, který by mi nebyl sympatický. Fúze jejich schopností, pokud tak můžu Umakart chápat, tedy automaticky vytváří rozhodně přitažlivý projekt, který sice nepovede žebříček IFPI, ale to snad ani nebylo v plánu.

Do lehce kýčovité atmosféry, vytvořené červenými lampami a vánočními (?) žárovkami, nastoupili pánové skladbou Poslepu a ještě mockrát se mi v průběhu koncertu vybavil termín "balada", i když to asi není regulérní hudební výraz. Katrin a hlavně Jakoby svým liknavým tempem, rytmikou nepatrně zrychlené Nic se nestalo, Senior klub nebo Může se stát a rokenrolovější (ale jen lehce) Brněnský drak a Doba ledová - vytváří originální mozaiku a manuál k výbornému koncertu. Nešlo se ubránit srovnání s mateřskou kapelou zpěváka: Švejdíkův projev je v společnosti basy J. P. Muchowa a Neuwerthovy kytary mnohem zdvořilejší a tak nějak odlehčený. Texty sice nejsou bůhvíjak veselé, ale stejně to nezní tak vážně (až depresivně), jako mnohé počiny jesenické squadry. Bylo to znát i v poslední skladbě Naneshledanou, kdy jsem navzdory malátnému tempu písně neměla dojem, že řeší nějakou důležitou situaci.

Krátce po půlnoci se kapela vrátila zpět s přídavkem a protože z alba protočili všechny skladby do jedné, rozhodli se pro hodně originální předělávku Song 2 od Blur - aplikaci českého textu do "wooohoooo!! when i feel heavy metal" považuju za ten nejosobitější remake sezóny. Shodou okolností mi tak potvrdili podezření, že si Umakart, ačkoliv se tváří celkem seriózně, vlastně hrají "jen tak pro radost".