Dvoudenní festival Žižkov Meets Jazz se konal pod záštitou radnice Prahy 3, a jeho hlavní cílem bylo dostat jazzovou špičku z klubů v centru města mezi prostý lid žižkovský. Dramaturgie se zároveň snažila o co největší žánrový rozptyl, a tak hned prvního dne mohli diváci zhlédnout vystoupení jazzového Harry Pottera, jinak Davida Dorůžky a pár chvil poté i nestárnoucího jazzového baviče a všeuměla Jiřího Stivína.

Jindy tak rozjuchaná Akropole se pro tuto příležitost vystrojila vskutku komorně. Největší část sálu zabraly stolky, a i podium bylo osvětleno velmi intimně. Na jedné straně tak vznikla opravdu krásná atmosféra jazzového klubu, na straně druhé však nebylo možné přehlédnout u vchodu se tísnící nešťastníky, na které místa u stolků nevyzbyla.

Česko - polský quartet Davida Dorůžky se po týdnech na evropské šňůře předvedl v mimořádné formě. Podařilo se mu vytvořit zasněnou a přitom živou atmosféru společného prožitku, který s kapelou bezděky sdílelo i publikum. Samotný mladičký frontmen názorně předvedl, v čem tkví jeho vyjmečnost. Každičký tón opravdu prožíval, a do diváků jedna za druhou vplouvaly elegantní fráze, i Hallovské motivy. Konečně je tu mladý kytarista, který dokáže opravdu vyprávět příběh! Vskutku skvělý a emocionální zážitek. Doprovodná kapela pak představovala dokonalou ukázku mezinárodního i mezigeneračního hudebního porozumění. Honzákovo pevné, decentní a nápadité basování dávalo Lukaszi Zitovi prostor pro naprostou herní volnost, kterou tento využil s maximálním vkusem a erudicí, takže rytmika překypovala životem a vytvářela velmi organické pletivo, které jitřilo hudební představivost. Pianista Michal Tokaj se předvedl velmi sebevědomou, přímočarou hrou a skvělým přehledem. Vytvářel tak příjemný protiklad k hlavnímu protagonistovi. Škoda jen, že se kapele nedostalo více času. Potěšení bylo beze sporu na straně publika.

S hodnocením Jiřího Stivína & Co je to už poněkud složitější. Stivín je v oblasti jazzu nezpochybnitelnou autoritou. Jeho jméno je známo i zarytým jazzovým odpůrcům, a samotný Stivín dělá poslední dobou vše proto, aby jeho hudba byla srozumitelná co nejširšímu okruhu publika. V úvodu svého vystoupení navíc prohlásil, že zkrátka s dobrými přáteli a skvělými muzikanty předvede základní jazzový repertoár, který ani nemusí nacvičovat. Koncert byl ozvláštnit křtem Stivínova nového alba So What, ze kterého také kapela po celou dobu čerpala.

Akropoli se tedy dostalo směsi nestárnoucích standardů (Summertime, So what) a moravských lidovek ve skvělém instrumentálním provedení a s esencí stivínova charismatu. Oproti Dorůžkovu triu si však divák nemohl nevšimnout stinných stránek této koncepce. Všechny písně byly oděny do velmi podobného funky - fusionového kabátu, který se sice příjemně nosí, ale ve skutečnosti příliš nezahřeje. Všechna čísla měla navíc totožný průběh, kdy se jednotliví muzikanti střídali v sólech. Určitou jednotvárnost ještě podtrhovaly virtuózní bassové výstupy "Wimpy" Tichoty, které se sobě navzájem podobaly jako vejce vejci. Rytmika také poněkud zapomněla na dynamiku a zdaleka nedosahovala elastičnosti a nenucenosti svých předchůdců. Šlapala ale slušně. Teprve v posledním, melancholickém Blues for W. L. se podařilo navodit napětí a atmosféru, která překonávala všechna dosavadní čísla kapely. Pro jazzové začátečníky to mohla být příjemná lekce improvizované hudby, zkušenější posluchači možná očekávali víc, než jen vcelku příjemnou dávku přirozeného stivínovského šarmu. Taková je ale daň za pestrost.

Páteční večer v Akropoli se tedy vcelku vyvedl. Nabídl širšímu publiku pohled do jazzového meinstreemu prostřednictvím více než dvou generací špičkových muzikantů. Vystoupení byla navíc zpříjemněna pestrým doprovodným programem. Jen tak dál!