The Jacksons Singers vznikli počátkem osmdesátých let pod vedením Roberta De Witt Jacksona a od těch dob vystupují na mnoha místech po celém světě. Zpívají nejen v koncertních sálech, ale i v kostelech a dalších církevních stavbách. Mají na kontě bezmála desítku vydaných alb a nejnovější vyšlo právě letos pod názvem "Spiritual Inspiration". Informace o kapele a ukázkové MP3 najdete na www.jackson-singers.com/cz/.

Sobotní koncert v zaplněné Smetanově síni Obecního domu se nesl ve znamení gospelové tradice. Jedenáctičlená skupina odstartovala koncert s obrovským nasazením a v druhé části vystoupení (po krátké přestávce) jakoby zařadila ještě další rychlost, koncert tak měl příjemnou gradaci. Trio doprovodných muzikantů nebylo nijak výjimečné, ale svoji funkci plnilo, zato gospelovému večeru vévodilo osm nádherných hlasů! Čtyři ženské a čtyři mužské vokály společně tvořili plnou zvukovou plochu a po jednotlivých písních se střídaly v sólových partech. Lídr kapely Fitzroy Burroughs postupně představoval zpěváky, v závěru rozezpíval téměř celý sál a došlo dokonce i na tanec mezi publikem!

Přiznám se, že nemám příliš v lásce takové to americké roztleskávání davů, tu agresivní "show", která samozřejmě nechyběla. Chápu, že nedílnou součástí gospelů jsou kromě zpěvu i emoce, které dávají všichni najevo a tvoří tím onu úžasnou atmosféru. Ale! Nějak mě to nepřesvědčilo, navíc našinec reagoval velmi chladně a to na opravdovosti moc nepřidalo. Možná, že se jen nedovedu správně uvolnit, odpoutat se od jistých předsudků a prožít naplno ono až transové veselí, jež známe z filmových happyendů americké produkce. Třeba se v tom moc babrám a scestně hledám symboliku? Rozhodně mi však nevoní, když v současné světové situaci partička amíků afektovaně pořvává "freedom", "peace!", "happyness" a manipuluje davem ve jménu boha, to mi opravdu vadí! Dodávám jen, že tento odstaveček s hudbou jako takovou nemá nic společného.

JS předvedli řemeslně kvalitní výkon, plný dramatu a naléhavosti. Pravda, na mé gusto byli spíše popoví než jazzoví a to mě lehce mrzelo, přítomní v sále však vypadali navýsost spokojeně. Jsem si jist, že například moji mámu by koncert naprosto uchvátil. Souvisí to i s věkem, to bylo patrné i na většině posluchačů. V čistě žánrovém repertoáru se místy objevily i evergreeny oděné do gospelového hávu, za zmínku stojí Dylanova "Blowing In The Wind", kterou přednesl frontman Fitzroy. Nechyběl ani Simonův "Bridge Over Troubled Water" nebo tradiční "One time god" a všudypřítomné "glory, glory hallelujah".

Nerad, ale musím si postěžovat na vcelku mizerný zvuk, zejména v zadních řadách nebylo mnoho slyšet! Ve chvíli, kdy společně s kapelou tleskal celý sál, nebylo slyšet ani hlásku. Jednoduché - kupujte si lístky do prvních řad!

text: FC, foto: JazzBoo