Každé nové album islandské zpěvačky bývá očekáváno s velkým napětím. Nejen kvůli nesporným kvalitám, které prezentovala na předchozích albech, ale především proto, že věčně mladá hudební dekonstruktérka kategoricky odmítá setrvávat na již dobytých územích a s náruživostí dávných mořeplavců zaměřuje své kroky do ještě nepropátraných oblastí. Před vydáním jejího posledního alba se laskavý posluchač mohl dozvědět, že paní Björk Gudmunsdottir je již k smrti znuděna hudebními nástroji a na tom dalším se již hodlá věnovat jen práci s lidským hlasem. Výsledkem tohoto hudebního rozpoložení je album Medúlla.

Faktem je, že ve většině skladeb vskutku lidský hlas převládá. Rozhodně se ovšem nejedná o nahrávku čistě vokální. Podoba doprovodů má vcelku blízko k minulému albu Verspertine, koneckonců, na svědomí je má většinou Valgeir Sigurdsson či bizardní duo Matmos. Hlavní devizou alba však složka vokální bezpochyby je. Hlavní protagonistka se proto obklopila dobře vybranými hosty. Základ obstaral islandský sbor, který dodává některým písním patos, i když málokdy zní velkolepou důstojností minulého alba. Největším jménem na desce je Mike Patton, jeho působení se mi ale nezdálo příliš patrné. Naopak dostatek prostoru dostal beatboxerský Mohamed Ali, člen kapely Roots, známý jako Rahzel. Překvapením desky je Robert Wyatt, legenda jazzrockového undergroundu konce šedesátých let. Jeho dadaistický a humorný příspěvek představuje velké oživení.

Začátek desky je vskutku působivý. Nejprv krásně rozmarná Pleasure is all mine. Show me forgivness pak působí jako doušek čerstvého vzduchu, jako pokorné nadechnutí před nejtvrdší a nejspletitější, přesto nanejvýš působivou Where is the line. To následující Vökuró v islandštině připomíná elfské zpěvy z Pána prstenů. Důstojnost a křehkost, křišťálová vznešenost, ale bez prstenovské pompy. Ve střední části album jakoby ztrácelo spád. Ne snad že by jednotlivé skladby nebyly zajímavé, ale ucho se unaví všemi těmi sbory a prolínáním hlasů, takže motivy napoprvé splývají. Konec ovšem znamená návrat do výšin. Mouths cradle je krásná, hravá a gradující barevná fantazie. Midvikudags je pak uvolněním před závěrečnou optimistickou rozlučkou Triumph of a heart. Je to úsměv a zamávání na konec.

Björk zkrátka vydala další skvělé album, které sice nemusí překvapovat, jako ty předtím, ale kvalita zůstává beze zbytku zachována. Na první poslech je Medúlla jistě poněkud složitější, po několikátém poslechu však i zprvu méně nápadné skladby rozkvetou hudební hravostí a fantasií. Věnovat tomuto dílku více času se každopádně vyplatí. Ti, kdo sledují Björk už déle, to však už dávno vědí.

85%

navštivte:
www.bjork.com/

poslechněte si:
www.mp3.com/bj%F6rk/artists/22467/songs.html