Novinky

Zuzana Navarová a KOA, 6.10., Musilka

Na Musilku jsem přišla po několikaleté absenci v těchto končinách Brna. Bylo to místo vyvolávající ve mně vzpomínky na večírky pubertálních let, zlaté éry divokých Psích vojáků a nekompromisní Zeměžluče. Šeď kulturáku se změnila v teplé odstíny červené a žluté, plastové kelímky vystřídal inteligentní "krýgl" (půllitr). Prostě a jasně - vyspěli jsme všichni.

Koncert v produkci kulturního centra Omega - toť nové jméno Musilky -, se navrací ke svému původnímu formátu, kdy se posluchač spíše přijde zrelaxovat a se vším pohodlí vlastní židle vychutnat hudební zážitek, než si "zatrsat v kotli". Toto tradiční pojetí bylo dodrženo i z hlediska dramaturgie, koncert byl rozdělen na dvě části s přestávkou, vše citlivě naporcováno do přesně stravitelných soust.

Zuzana Navarová a skupina KOA (tedy František Raba - kontrabas, Mário Bihári - akordeon, klavír, klarinet a taktéž zpěv, Omar Khaouaj - kytara a Camillo Caller - bicí a perkuse) představili obsah svého nejmladšího CD "Jako Šántidéví" (což znamená Bohyně míru) a potvrdili tak staré dobré pravidlo, že geniální věci jsou jednoduché. Jejich projev se skutečně dá popsat jako pokorný, mírumilovný, i přestože plný emocí, tak zde vévodí spíše vyrovnanost a celková vyzrálost. Žánrově se jedná o velmi pestrou směsici, i když velmi výrazná se zdá být právě folková minulost Zuzany Navarové a návrat ke klasické písničce. Toto je ale způsobeno především formátem skladeb, dodržující pravidla střídání sloky a refrénu.

Každá skladba má svou vlastní emoci, která je vytvořena téměř fyziologicky pocitem z určitého typu rytmu. Můžeme se tak setkat jak s "hřmotnými" - evokující folklór hospodské písničky, do "tklivějších" poloh nás pak zavedou bluesové rytmy, jež ve ztvárnění Navarové působí sebejistě a žensky, Bihári pak dodá tomuto žánru příměs nostalgie a smutku, dále jsou to "rozverné" s jednoduchou rytmikou dětské zpívánky, jako "exotické" by se mohli označit skladby s rytmem samby Jižní Ameriky (s tímto závanem dálky se otvírá i prostor skladby a stává se tak nespoutaným proudem rytmu bubnů).

Zuzana Navarová patří po právu mezi naše nejlepší zpěvačky a stejnou ligu hrají i její kolegové. Její hlas je vyzrálý a krásný, nesnaží se ohromovat svou silou, ale právě zmíněnou plností a pokorností. Stejně tak působí i projev všech ostatních, kteří spolu hravě komunikují (hudebně i lidsky), a dávají tak pocítit především radost z hudby a hraní. Tato lehkost je zdůrazněna i jednoduchostí textů, jejichž rýmy na sebe navazují plynulostí toku řeky, někdy ulítávající do bezstarostnosti nesmyslu. Mimochodem symboly ptáků a křídel se objevují téměř pravidelně, jakoby poukazujíc na prapůvodní význam hudby jako řeči andělů (nadšené publikum si Andělskou samozřejmě "vydupalo" jako přídavek).