Třebaže se dosavadní způsob letošního podzimu zdaleka nezdá býti nešťastným (snad až na stále nepřicházející houbařskou sezónu), injekce řádně pozitivní nálady není nikdy na škodu, zvláště s tak milým společníkem, jakým dovede býti Sluneční orchestr. Ten toho večera slavil svých krásných kulatých deset, návštěva se však navzdory této nevšední události v žižkovském kulturním stánku nesešla dvakrát velká, patrně úměrná minimálnímu, pokud vůbec jakému, množství plakátů, vylepených pro tuto příležitost po pražských nárožích a sloupech.

Malý zákusek před sytou porcí narozeninového přídělu Slunečního orchestru tak Tam Tam Bacutada předvedli přímo na parketu a nově příchozím se za dveřmi sálu nabídnul vskutku netradiční pohled. Zatímco před pódiem rozdmíchávalo údery do všelikých bubnů, perkusí a šelestěním různými cinkrlátkem zhruba dvacetihlavé bicí komando s Milošem Vacíkem v čele mohutné rytmy, u protější stěny a pod balkónem se tísnily odhadem čtyři desítky posluchačů, více či méně podléhajících podmanivým groovům brazilské samby.

Jen pár okamžiků na to, co po půlhodince jejich řádění zmizel i poslední z bubeníků a bubenic ve dveřích šatny, už se na pódium formovali samotní oslavenci - bohatým arzenálem nástrojů disponující trio bohem políbených muzikantů ve složení Miloš Vacík (bicí nástroje a rozličné etnické perkuse), Fredrik Janáček (španělská kytara, bezpražcová baskytara, elektrický kontrabas) a Aleš Kudela (soprán saxofon, klarinet, příčná a zobcová flétna, klavír) čili Sluneční Orchestr. První hodinku se hrálo z prvních dvou alb - Slunečního orchestru (Afrika, Sluneční, Měsíční,...) a Afrodisiak (Modrý z nebe, Barokní rumba, Kolibřík,...)- a během četných improvizací vyniklo jak brilantní a barvité Vacíkovo bubnování, lahůdkové klouzaní po strunách a vytříbená palcová technika Janáčkových hbitých prstů, tak citlivé proplétání tohoto rytmického pletiva liánami květnatých melodií Kudelových nástrojů.

Asi jen málokoho v tu chvíli neomámila opojná vůně všem srozumitelné, třebaže z úlomků inspirací sesbíraných napříč zeměpisnými rovnoběžkami i poledníky sestavené, mozaiky hudebních stylů, důkazem čehož bylo četné kroužení v bocích. Tok tónů a rytmů v druhé polovině nejprve ozvláštnila svým hostováním v Praze usídlená zpěvačka čínského původu Feng-Jün Song (jen tak mimochodem, v úterý 12.10. pokřtí v Divadle Archa své nové album), která si se "Slunečňákem" vystřihla dvě skladby (Zpěv hrdličky, Přípitek přátel) z jejich společného alba Sun Meets Song a poté už se pomalu spělo do finále. Po dalších asi čtyřek kouscích a zaslouženém aplausu udělala definitivní tečku za povedeným koncertem veselá přídavková Makedonská, k níž sobě Fredrik ze zákulisí přinesl dokonce mandolínu. Inu, v listopadových plískanicích bude na co vzpomínat.