Novinky

Vo.i.d - Girlab

void.jpg Vo.i.d - Girlab
vlastní náklad, 2004

Girlab je novým přírůstkem v diskografii děčínské post-industriální formace Vo.i.d., zaštiťované vokálně běsnícím guruem a konceptuálním mluvčím Martinem Jarolímem. Po Alloskren (1998) a Zyihen (2001) již třetí řadové album. Jedná se o mírný odklon od kdysi noise-industriálního vyznění, držícího se spíše old-schoolových východisek. S postupem času došlo tedy k částečnému "zjemnění" tvorby, i když samozřejmě jen v mezích žánru. I tento materiál je vcelku nekompromisní (především v první půli), i když s původní zvukovou sonomasou se zde pracuje o poznání organizovaněji než u většiny podobných uskupení.

Více než o cokoliv jiného jde na albu v prvním plánu o zvukovu tříšť, záměrně rezignující na klasické hudební postupy (ikdyž zbořením konvencí se nastolují konvence nové, držíme-li se konceptu boření příliš ortodoxně). Právě proto je u tohoto žánru jen velmi těžké zaujmout hodnotící stanovisko. Jak říkají tak trochu sektářsky přívrženci tohoto extrémního stylu a nejradikálnější odnože hudebníhoho projevu: "Buď hluk přijmeš, nebo ne!". Občas na Girlab probleskují destruované klavírní motivy (u-iram, a-iram) či rytmizované smyčky zahalené do hřmotného oparu, ale jen na chvíli, než je protagonisti tohoto opusu opětovně pohřbí pod sonickými poryvy či noise-ambientními zvukovými poli (klah, dizorn). Obdobně vyznívá i hudba spřízněného post-apokalyptického dua Aghiatrias na jejich letošním opusu Regions Of Limen, které však daleko více lpí na strukturování zvukových textur a temné chrámové atmosféře světa liturgického fantasy.

Zvláštním znamením celé tvorby VO.I.D. jsou zcela jistě ve vlastní řeči pojmenované názvy jednotlivách skladeb. Jde o jakousi starodávnou řeč připomínající vzdálený, časově nijak nedefinovatelný mytologický prajazyk vyvěrající ze samotného prvotního chaosu světa. Drtivá přítomnost valících se kusů nezměrné energie spojená v bezbřehé kosmické litanii. Plazmatický tok či nekonečně tekoucí žhavá láva lidkého utrpení. Beztvará hmota svištící koridorem našeho chápání k ryze abstraktnímu uchopení světa, více než božskou přítomnost připomínající rozpoutané živly pelkelné. Každé pozitivum (ticho) se vymezuje svou negací (hluk), zde v uměleckém ztvárnění nestorů naší industriální scény. Po odeznění vymizí i okamžik rozlišování. Howgh.

nehodnoceno