Novinky

Rock for People 2004, 3.- 5.7., Český Brod

Den první

Nedočkavci měli tento rok možnost zavítat do středočeského městečka již v pátek, kdy se v předvečer oficiálního zahájení konal, za účasti méně známých kapel, tzv. "večírek pro nedočkavé". My na místo dorazili až o den později, a proto začínáme podrobnější popis až v sobotu odpoledne.

První den byly největším tahákem punkové legendy Vibrators a UK Subs, belgičtí pop-alternativci Hooverphonic a radikální Fun-da-mental. Z českých kapel se nabízel například Visací Zámek, Kryštof, Mig 21, Monkey Bussines, Znouzectnost nebo také skoronašinec Meky Žbirka.

vibrators.jpg Uvítací kapelou se nám stali podmaniví punkrockeři Jaksi Taksi, kteří se pomalu ale jistě stávají pravidelným účastníkem festivalů a tím nemyslím pouze Rock for People. Jejich třičtvrtěhodinový set slušně nabudil publikum a připravil atmosféru pro příchod punkových stálic z Visacího Zámku. Kultovní česká kapela opět nezklamala, i když nadchla hlavně staré pankáče, pro které platí "Vidět Visáče a zemřít" a zahrála víceméně své the best of, mezi kterými opět vzbudil největší zájem "Traktor". Žádná velká punková rychta se nekonala, starší zavzpomínali a mladší si zaskákali a to i přesto, že se během koncertu strhl déšť, komentováný kapelou slovy: "Bůh pláče, protože Visací zámek hraje JEN 45minut."

Pak přišel čas na konfrontaci se západem - na řadě bylo první zvučné jméno, britské trio Vibrators, které přilákalo nespočet posluchačů tvrdší hudby a očekávání určitě nezklamala. Chytlavé songy ala Ramones, vyhraná kapela a spokojení posluchači - vše co mělo fungovat, zafungovalo. Druhou chuťovkou z Velké Británie byli uznávaní veteráni UK Subs. Parádní muzikanti, parádní "dědeček" u mikrofonu a jedna pecka za druhou, bez velkého mluvení a filozofování. Pravé finále punkového minifestu na této scéně. Ten uzavírala slovenská formace Horkýže slíže, servírující všechny své známější kusy. Diváci je vzali okamžitě za své a fakt, že punk zůstává dále Československým, byl ztvrzen ve chvíli, kdy při hitovce "Já jsem malá ŽuŽuŽu toto je můj mikrofon" zpívali snad všichni.

Následující slovensko - česko - anglický hudební "klasik" Meky Žbirka měl při svém koncertu až neuvěřitelnou smůlu, když se musel podvakrát poprat s vypadlým proudem. Nakonec se však fandové dočkali a Meky a spol. jim naservírovali jak otřelé fláky, tak novější věci. Slušný koncertní výkon předvedla ostravská parta Kryštof a osvědčený hit "Obchodník s deštěm" nebo hlavní skladbu z nedávno uvedeného filmu Post coitum provázely bouřlivých reakce.

hooverphonic.jpg Padla tma a přišel tedy čas pro zahraniční hvězdy. První byli mnou (chápej Gon138) netrpělivě očekávaní Hooverphonic, kteří přijeli představit své několik týdnů staré album "Sit Down and Listen to Hooverphonic". Alternativní popeři vstoupili na "zelenou mlhou" pokryté podium těsně před desátou a od prvního tónu, který vyšel z hrdla více než sympatické frontwomanky Geike Arnaert, mi najednou došlo, že počet zpěvaček, do kterých jsem platonicky zamilován se rozšířil na tři (mezi další patří Aneke z Gathering a Nina z Cardigans:-). Sladce melodický, leč barově ležérní zpěv je v Hooverphonic tím nejvýraznějším a spojí-li se tento dar s muzikantským uměním a citem pro detail Alexe Calliera a Franka Ducheného, vzniká melancholicky svíravý zvukový obraz, který v osobním kontaktu s kapelou může způsobit četné citové šrámy. Belgičani u mě ten den vyhráli a to byli ještě na programu zvučná jména, mezi která určitě patřili i Fun-da-mental.

Tato anglická formace tvořená převážně z potomků pakistánských a indických přistěhovalců, byla podle všeho hudebním vrcholem prvního dne. Hudebně těžko zařaditelná (punk-hardcore-rap-baghra-techno-ragga), politicky a sociálně však silně protiamericky orientovaná partička zaplnila, pobavila a uchvátila Centrum Stage. Spojení tvrdé hudby s elektronikou a smícháním s indickými a pakistánskými vlivy vyznělo velice zajímavě a netradičně, svůj radikalismus kapela dokázovala i tady, když zapálila americkou vlajku popsanou heslem Terrorist No.1. Parádní představení.

Téměř současně s britskými radikály se na podiu označeném Club stage předvedla další českobrodská stálice - Znouzecnost. Punková klasika zaplnila stan do posledního místečka, kapela oprášila staré věci a přidala však i několik nových, které ale popravdě sklidily daleko menší úspěch. Mně osobně velice chyběl ženský hlas, kterým je pro mě "Znouze" typická. Poslední štací sobotního dne byli funkoví Monkey Bussines, kteří se na projev úcty k výkonu našich fotbalistů na ME jednotně oblékli do českých reprezentačních dresů (druhá verze je, že dělali reklamu T-Mobile :-). Něco málo přes hodinu dlouhé vystoupení obsahující všechny mediálně známé hity, bylo uspokojivým zakončením velmi povedeného prvního dne.


Den druhý

Neděle nabízela několik zvučných jmen z oblasti punk/hc (Spermbirds, Donots, Life of Agony) New-metalové Ill Nino, po delší době vystupující Pražský Výběr, crossoverové hudební virtuosy Mother Tongue nebo společné vystoupení Divokýho Billa s českou superstar Anetou.

life_of_agony.jpg Na rozehřátí jsme navštívili stan s označením Talent stage, kde jako první vystupovali nedávní předskokani Sick of It All, Dreadrot z Prahy, jejíž vytříbený oldscholl hardcore, který nesklouzává k trendovému klišé, stále stoupá na mé stupnici oblíbenosti. To melopunkrokeři Airbags jsou chvílemi až příliš sladcí, i když - o to pravděpodobně kapele jde. Deset minut před druhou hodinou vystoupil na stadionu folkový vtipálek Jiří Schmitzer, který se uvedl slovy jednoho hudebního kritika: "Jestli náš folk někam spěje tak v tom Schmitzer určitě nejede", a to proto, aby všem vysvětlil, "co je vlastně zač". Tímto duchem byl propleten celý koncert, vtipné komentáře (já mám pět refrénů a to jen tak někdo nemá, tak to aspoň zkracuju, či i krátké může být dlouhé, když je to hloupé) bavily celé osazenstvo a když byl poté požádán, aby ukázal prdel a on to okomentoval: "Po litru...možná po litru", někteří se váleli po zemi. Upřímně řečeno mě však dovětky bavily asi více než samotná hudba, i když v ní bylo vše podstatné: vtipná hra s češtinou, podtext a příjemná nadsázka.

Žánrový skok přišel následně po návratu na centrální stage, kde se ke svému reunion vystoupení chystali německo-američtí Spermbirds. Hardcorová formace parádně vyplnila nedělní odpoledne. Agresivní hlas, kvalitní muzika střídající tvrdé pasáže s melodickými, radost i vztek, zaplněná Centrum stage, zkrátka vše jak má být. Leč ani oni se nevyhnuli obvyklému a už trochu otřepanému "fucking W. Bush" a dalším protiamerickým heslům, přesto byl však jejich kontakt s publikem vřelý a koncert bavil.

Hardcorové odpoledne pokračovalo druhou německou kapelou Donots, hrající klasický punkrock či neopunk, který však na živo v žádném případě nenudil. Dokonalá choreografie koncertu, vizuálně perfektní, sympatické vystupování, které vyvrcholilo ve chvíli, kdy zpěvák slezl z pódia a společně s fanoušky jim zpíval na ramennou. Stadion stage od čtvrt na šest nabízela stále populárnější Gaia Mesiah, produkující razantní tvrdé funky pod silným vlivem svých vzorů Rage agains the Machine, okořeněné indiánskými rytmy, rapem a posluchačů se na nich sešlo opravdu požehnaně.

Na centru následující Clou jsme vyměnili za informačním embargem zahalené Mother Tongue a hned po příchodu bylo jasné, že to byla dobrá volba. Mother Tongue shodně označujeme za největší překvapení a jednu z medailových kapel festivalu. Charismatičtí, ale především výborní muzikanti všechny přítomné doslova pohltili. Přístup k publiku byl naprosto skvělý a vyvrcholil tím, že zpěvák donesl mezi pogující lidi láhev vína, kterou společně vypili a následně je dostal do varu, když mezi nimi začal tančit a tleskat. Po tomto intermezzu začal koncert, který se jen tak nevidí. Zajímavě zabarvená hudba s gradujícími momenty, chvilkami melodie podobné starým Red Hot Chili Peppers, jindy sóla, za kterými bych hledal možná i Hendrixe a pak také sypačka, která polapila celý stan. Jediná výtkou pak byla malá publicita, kterou si tahle kapela, která by bez pochyb snesla i hlavní scénu, nezasloužila. Dalšími pány na řadě byli new-metaloví bijci z Ill Niňo. Jestli jde o to, být co nejtvrdší a zároveň co nejmelodičtější, tak své předsevzetí splnili, ale jejich show mě ničím nezaujala a místo očekávané "rychty" jsem slyšel žánrový průměr.

prazskyvyber.jpg Vrcholem hardcorového odpoledne a nejen jeho, byli Life of Agony z New Yorku, proživší zmrtvýchvstání symbolizované návratem charismatického Keitha Caputa. Legenda hardcorové scény měla fantastický zvuk, neuvěřitelného zpěváka, který dokonale ovládá svůj hlas a dokonale předčila mé představy. Středně rychlou hardcorovou řežbu nezkazilo ani zranění kytaristy, který si po celý koncert ledoval ruku. Druhá část koncertu se pak zvrhla na společnou party Life of agony s Ill Niňo, jejichž zpěvák společně s Caputem odzpíval asi tři písničky a na konci vyjádřil LOA velký obdiv.

To už byl ale čas pro "starej dobrej bigbít" v podání Pražského výběru. Tahle "kapela našich tatínků", jak ji ohodnotila jedna z posluchaček, opět dokázala, že stále patří mezi absolutní hudební špičku. Klobouk dolů před tím, co pánové Kocáb, Pavlíček, Čok a Krišpín předvedli a za to, že i nás později narozené dostali do neskutečného varu. Kapela zahrála řadu starých pecek a na hitech jako Na václavským Václaváku, Zubatá nebo Pražákům těm je hej nechala spousta lidí hlas. Až neuvěřitelně úchvatné pak bylo jejich zvukově destruktivní zakončení koncertu, kterých na Rock for nebylo mnoho. Bigbít nahradil hospodskej rock Tří sester a opět se potvrdilo, že "ségry" jsou festivalová kapela, co táhne lidi. Jejich notoricky známé písně už téměř zlidověly a se pilo sedm piv a jedna zelená, vzpomínalo na Kovárnu a občas někdo chtěl být i homosexuál. Prostě prima mejdan.

Na závěr dne jsme se přemístili na stadion, kde probíhal dojezd s reggae kapelou Švihadlo. Vcelku příjemná akce, po kratší době ale trochu monotónní a únavná. Fráze, marihuana, fráze a marihuana. Koncert končil hitem "Zelený list", skladbou, která charakterizovala prakticky celý jejich koncert... s mottem "...v létě se kouří zelený list..."


Den třetí

Poslední den festivalu nejvíce lákali španělští ska-punkeři Ska-p, finské divoženky Värttinä a kanadští dudáci Real McKenzies. Opomenout nešlo ani na vtipálky Chiki Liki Tua z Japonska :-), Polemic, -123 minut, Mňágu a Žďorp.

realmackenzies.jpg Správně agresivní hardcore skupiny Anyway probouzelo ospalé pondělí. Kapela v čele se syrovým projevem zpěváka na čele zahrála velmi dobře a i přes nesnesitelné vedro jsem se výborně bavil. Následovali chebští grázlové Esgmeq, kteří zahráli také dobrý koncert, na rozdíl od Anyway jim však chyběla pokora a respekt k lidem, kteří na ně přišli. Moc si mě nezískali již na začátku, kdy zpěvák plivnul na kluka, který ho fotil (jó, tak na koncertech Esgmeq se plive zcela běžně - pozn. editora).

Něco málo před půl pátou přišli na řadu Chiki Liki Tu-a ze sousedního Slovenska. Originální, nápadité a technicky velmi dobře zahrané skladby s vtipnými texty jsou jen dvoutřetinovým kouzlem kapely. Poslední částí vybroušeného celku je neuvěřitelně vtahující a zábavné vystoupení na živo, které "Chiki Liki" předvedli respektive pravidelně předvádějí. Tenhle kvartet jednoznačně ví, jak na posluchače zapůsobit a daří se jim to znamenitě. Závěrečný heavy metalový přídavek patřil k nejsilnějším momentům celého Brodu.

U následujících slovinských Elvis Jackson očekávání výrazně předčilo skutečnost, ale i když slušně zahraný mix ska, punku a ragga viditelně hodně přítomných bavil, já zamířil na -123 minut, o jejichž hudebních kvalitách není třeba diskutovat, leč velkou škodou pro náročnějšího posluchače je "zabřednutí" kapely do trendového rockpopu, kde je prostor pro hudební sebevyjádření mnohem těsnější a tak vynikla pouze individuální sóla jednotlivých členů.

Punkrock s dudami v podání kanadských týpků Real McKenzies překypoval energií a pogující dav skákal, seč mu nohy stačily. Frontman udržel postavení pankáče, který na všechno fuckuje, na Ameriku, na fucking Bushe, královnu a Euro a miluje punkrock a St. Pauli, amatérské mužstvo, které se dostalo do bundesligy a kterému hlavně fandí kluci s čírama. Koncert, který byl velmi zábavný, hudebně zajímavý, občas však trochu pozérský, se nesl ve jménu rebélie proti všemu a proti všem. Opravdovým vrcholem pak byla poslední píseň Freedom, kterou zpěvák odzpíval bez kapely jen za podpory tleskání diváků a skotského dupání do rytmu. Současně se skotskými Kanaďany probíhal na vedlejším podiu výstup Mňágy a Žďorp. Česká poprocková stálice, které přeci jen asi více vyhovují koncerty v klubech, přehrála standardní set skladeb v čele s hity Hodinový hotel, Ne teď ne, Spaste svoje duše nebo předělávkou od Jarka Nohavici, Těšínská, silná konkurence ve stejném čase se však na jejich návštěvě podepsala.

varttina.jpg Vrcholem večera na Stadion stagi bylo vystoupení finského ansámblu Värttinä, který mísí texty Kalevaly s vlivy tradiční lidové hudby, Zajímavé, neobvyklé a kvalitní, tak by se dalo ve stručnosti shrnout vystoupení tohoto dívčího tria, které si podmanilo festivalový večer v Brodě. Písně svou interpretací a nevšedností braly dech a vytvořily příjemnou atmosféru pozvolna končícího třetího dne. Poslední zahraniční kapelou a pravděpodobně největším tahákem festivalu byla ve světě už kultovní ska-partička Ska-P. I přes velkou konkurenci v podobě Värttiny, přilákala obrovské publikum, které se později, kdy finská kapela dohrála, ještě rozrostlo. Velká show, roztančené, silně politické a levicové ska rozskákalo všechny. Koncert byl doprovázen i divadelními vložkami vysvětlujícími texty písní: strýček Sam s kosou symbolizující americkou tyranii, policista mlátící demonstranty na mírové manifestaci, kněz souložící ve zpovědnici...

Závěrečné hodnocení festivalu je ve skrze pozitivní. Na čtyřech podiích odehrálo svá vystoupení dohromady sto čtyřicet devět kapel, kulturně náročnější příchozí mohli shlédnout několik divadelních představení ve speciálním stanu nebo si třeba zahrát počítačové hry. Po organizační stránce byl trošku prudérní zákaz nosit si vlastní pití do areálu, ale nic není dokonalé. Co se týče kapel, jako největší překvapení shodně označujeme Mother Tongue.

Nejlepších pět
Gon138: Life of Agony, Värttinä, Pražský Výběr, Hooverphonic, Chiki Liki Tua
Susi: Life of Agony, Pražský Výběr, Spermbirds, Chiki Liki Tua, Dreadrot

Největší zklamání
Gon138: Elvis Jackson
Susi: Švihadlo, Tleskač

text: Gon 138, Susi, foto: Tereza Fišerová, Honza Osoba