Louka za tenisovými kurty v cípu štvanického ostrova se ukázala ideálním místem pro konání festivalu zaměřeného na world music. Ten s každým ročníkem, věren svému názvu získává na respektu. Přes nepříznivé předpovědi nakonec v sobotu vyšlo i počasí, takže těch několik stovek diváků, kteří sem toho dne zavítali, svého rozhodnutí dorazit na koncert zjevně nelitovali (s čestnou výjimkou dezorientovaného reportéra MF Dnes Jaroslava Riedela - viz jeho truchlivá reportáž z akce v MF Dnes ze dne 14.června 2004).

Program ve tři odpoledne v drobném dešti a před dosud prořídlým publikem zahajoval internacionální pelestinsko-izraelsko-francouzský etnojazzový spolek Des Voix, Des Deserts. Jejich mix beduínských melodií, blízkovýchodního folklóru, evropské klasiky a salonního jazzu byl technicky precizně zvládnutý, ale pro diváka, který si zrovna nelibuje ve sledování instrumentálních dovedností jednotlivých aktérů, byl hudebně také akademicky chladný, a to i přes sympaticky civilní vystupování kapely mezi skladbami. Des Voix, Des Deserts si dovedu dobře představit hrát v klubu pro pětapadesátníky, pokuřující kubánské doutníky a pro dvacetileté slečny, popíjející caffe olé, případně ženšenový čaj. Festivalová open air scéna jim vůbec, ale vůbec nesedla.

Jedna poznámka k organizaci festivalu: skvělým a vůbec ne nepodstatným znakem letošního ročníku (alespoň co se soboty na Štvanici týče!) byla absence dlouhých pauz mezi účinkujícími, na mnoha rozsahem obdobných akcích obvyklá a k smrti únavná. V tomhle smyslu se výkon lidí z pořadatelské agentury Rachot sluší určitě pochválit.

Jazzmany střídající Sister India neboli londýnská dýdžejka Ritu spolu s tanečníky a prekusionistou to na pódiu rozbalila v rytmu pákistánského a indického undergroundového diska a kupy dalších tanečních a folklórních vlivů. Šlo hlavně o reprodukovanou hudbu - a tam si byla DJ Ritu jistá jako nikdo jiný. Skoro karnevalová pódiová prezentace celého vystoupení byla nevídaná a patří asi k věci, nicméně kritičtější člověk si musel na vzorné piruety tanečníků s vizáží bollywoodských stars chvíli zvykat. Nadmíru vděčný batikovaný a bosý post-hippie-kršna segment publika ale nehodlal nic řešit, křepčil jako o život, mával rukama nad hlavou a odvázaně se radoval, aniž věděl proč. Od známých jsem se doslechl, že právě tak to u téhle hudby má být. Já jsem si ale ke konci angloasijského setu u stánku pochutnával na klobáse a pivku.

Z halasně avizované superstar festivalu, akordeonisty Joaquina Diaze, který nastoupil kolem půl šesté večer, se vyklubal na prvním místě šikovný bavič. Význam tohoto slova je v českém prostředí pochroumán mimozemšťany typu Petra Novotného, v Kanadě usídlený Dominikánec Diaz a jeho kapela ale opravdu dokázali lidi hlavně pobavit ve smyslu přenést vlastní radost z hudby na lidi a donutit je tančit. Během pár minut bylo zcela pochopitelné, proč má tenhle týpek v dominikánské televizi zaručenu svou vlastní každotýdenní show. Nakonec ani tolik nevadilo, že k rozhicování publika používal kromě svižného tradičního stylu merengue, v jehož interpretaci je velmistrem, i hodně laciných výpůjček od slavnějších seniorů z Buena Visty. Taky entuziastických pozdravů a do rytmu vyštěkávaných hlášek typu "Prrrr-aha! Prrrr-aha!" mohlo být méně, či spíše - nemusely být vůbec. Půdu pro to, co mělo přijít později, ale Diaz připravil skvěle.

Formující se skupinky podivných existencí u zátarasů pod pódiem a zvýšená kumulace velkých kelímků s pivem a malých kelímků s tvrdým v rukou diváků věštila, že se blíží čas na vystoupení skutečné hvězdy letošního ročníku, nekorunovaného punkfolkového krále Shane MacGowana a jeho kapely The Popes.

Předem chci říct, že ačkoli se počítám za skalního fanouška The Pogues i MacGowanovy sólové tvorby s Popes a neskonale si vážím jeho mnoha očím pod slupkou lidské trosky skrytého vpravdě uměleckého, sebedestruktivního talentu, jeho vystoupení na Respectu jsem vyhlížel s očekáváním i s reálnými obavami. Po tragickém zážitku z trenčínské Pohody před dvěma lety, kdy MacGowan neschopen chůze vrávoral o berlích a drmolil do mikrofonu sem tam úryvky textů, jsem legendárnímu zhýralci sám pro sebe dal ještě jednu, poslední šanci.

Po zhruba hodinové přípravě pódia se ze svého karavanu šouravým krokem konečně vybatolil Shane. Že je tentokrát uměřeně svému věku a životosprávě v kondici dával tušit už fakt, že se na pódium bez větších problému vyšplhal sám, v černých šatech, s amulety na krku, a pozdravil chraplavě publikum dnes už snad docela bezzubými ústy "Hello Western Germany!", což bylo zjevné rýpnutí reagující na pokřikující partičku pubertálních Germánů hned u pódia. Čtyřčlenný sbor doprovodných Popes, na jejichž tvářích bylo vidět, že život se Shanem na turné není balet, byl naštěstí vyzbrojen mladou posilou na místě jednoho ze dvou (!) banjistů, a právě on zpočátku škobrtající kapelu (nejvíc to odnesl otvírák celé show "Rock & Roll Paddy") sladil za chvíli tak, že už u třetího čtvrtého kousku zněli Popes a Shane tak, jak měli - a to i při absenci akordeonu!

Pozornost byla právem celou hodinu a půl soustředěna na MacGowana: pohled na nesmrtelného nezmara se slunečními brýlemi na očích, zpoza kterých spiklenecky a vtipně pomrkával na slečny v publiku, s láhví bílého ryzlinku v jedné ruce, kelímkem piva ve druhé a takřka permanentně zapálenou cigaretou v puse byl naprosto jedinečný. Připočteme-li k tomu, že přitom dokázal zpívat i řvát na těch správných místech, koncertu vlastně nic nechybělo. Nic, kromě jediného: nezazněla žádná nová věc a to je na pováženou, když si uvědomíte, že poslední řadová deska MacGowanovi vyšla před sedmi (!) lety. Nicméně faktem je, že MagGowanovo charisma, přitažlivé i odpudivé zároveň, zase ožilo, lidé to vycítili a odměnili přívalem přízně. Však se také jedna z nadšených fanynek prorvala až na pódium a mile překvapenému Shaneovi vlepila odvážný polibek, čímž se definitivně probudil a vybičoval k maximálnímu výkonu...

Sahal k zlidovělým kouskům z éry Pogues - kterých je z většiny výhradním autorem - v intervalu od debutu "Red Roses For Me" po geniální opus "If I Should Fall From Grace With God", jako čert kříži se vyhnul jakékoli připomínce desek "Peace and Love" a "Hell´s Ditch" a naopak vydařeně vybíral ze svých dvou postpoguesovských desek. Co se týče intenzity prožitku, největší peckou byla pro mě motorkářská zpověď "Lonesome Highway", jejíž závěr Shane vygradoval srdcervoucím voláním po ztracené lásce a chroptěním o život zápasícího zvířete.

Kolem půl desáté koncert oficiálně skončil, za pár minut se ale přidávalo, a to hned čtyři kousky: spíš pokus o "Angel of Death" od Hanka Williamse, melancholický hit "Rainy Night In Soho", jejíž text MacGowan docela roztomile pomotal, slavná "Bottle of Smoke" a zpunkovělý tradicionál "South Australia", na konci kterého musel rozčepýřeného frontmana, který by zpíval klidně dál do zemdlení, zpacifikovat vyplašený manager. Ještě rozloučení, v rámci kterého alkoholem už klasicky poznamenaný MacGowan publiku popřál hezké vánoce (!?!) a pak přišel skutečný konec. Je deset hodin večer, sobotní Praha se halí do tmy.

Tenhle den Respect festivalu se vydařil. Barevnost a pestrost, která k world music programově patří, zapůsobila a dokonale překryla různou kvalitu účinkujících. Nesporný divácký úspěch nápadu pořadatelů pozvat MacGowana a jeho irskou hospodskou bandu, kteří nejsou na tomto typu festivalů zrovna doma, pak snad do budoucna zaručí, že příští ročníky budou ještě otevřenější pro styly a žánry, ne vždy spojované s tradiční, ale přežilou představou o tom, čemu se říká "world music".

foto: Kryštofotí (foto z koncertu 10.6.) a Libucha (The Popes)