Novinky

Jaro na Nádvoří 2004: Rudy Linka and Miles Evans Quartet (USA)

Rudy Linka and Miles Evans Quartet (USA), 18. května, klub Alterna, Brno

linka&spol.jpg ... již třetí ročník festivalu Jaro na Nádvoří 2004, odehrávající se povětšinou na nádvoří brněnského Místodržitelského paláce je v plném proudu. Žánrově představuje několik tváří jazzu, etna a jiných hudebních rozmanitostí. Ta jazzová se tento týden již chýlí ke svému závěru. Proto není od věci začít z menší rekapitulací.

Jazzu je v poslední době v brněnských hudebních vodách dostatek, a to je důvod proč při použití metody přirozeného výběru akcí nemůžete sáhnout vedle. Dokonce i v případě, kdy pořadatelé připraví lákadla, kterým prostě nelze odolat. Ty pomyslné třešničky na dortu, kvůli kterým vydrží jazzový fanda leckteré příkoří, aby se k nim dostal a zažil je na vlastní kůži.

Opak toho byla právě jazzová část zmíněného festivalu. Hned na úvod tu byl jazz pro fajnšmekry - Rudy Linka. Tentokrát nejen se svým oblíbeným Triem, ale též s trumpetistou Milesem Evansem. Ano, s tím Evansem, jehož otcem byl legendární aranžér, dirigent a iniciátor davisovských orchestrálních záležitostí Gil Evans a kmotrem samotný Miles Davis.

Po vystoupení na Pražském jaru 2004 odstartoval Rudy Linka, se svou crew, pro změnu v plně naloženém klubu Alterna. Jako jazzový hráč nezapře nejen čas strávený na pražské konzervatoři pod vedením Milana Tesaře a Karla Velebného, ale také pětileté studium klasické kytary a klasické kompozice. To v osmdesátých letech absolvoval ve Švédsku, kam právě v roce 1980 emigroval. Odtud již se stipendiem odchází na bostonskou Berklee College of Music, kde studuje u Jimiho Halla a Johna Abercrombieho. Později dostává se dostává též k Johnu Scofieldovi. Se všemi již jako ostřílený newyorský jazzman funguje na různých projektech. Za připomenutí stojí minuloroční vystoupení Rudyho Linky s Johnem Abercrombiem v rámci kytarové školy v Paláci Akropolis.

linka&spol.jpg Vraťme se však k večeru v režii Čecho-Američana, jenž se umístil v anketě kritiků časopisu Down Beat mezi prvními 10 nejlepšími jazzovými kytaristy na světě. Při prvních tónech jakoby balancování na baladické notě musel každý zaslechnout skvělé a chytlavé groove. Podobný duch se nesl i v dalších záležitostech. Původně jsem funkově zabarvenou Evansovu trubku moc nevnímal, nebyla to jemnost Milese Davise, která se někde z hloubky snažila prodrat přes Evansův nátrubek, ale přesto jeho jasná přítomnost dávala Linkovu trefnému frázování širší tónový rozmach.

Hodně dobré práce předvedli i velmi muzikantsky zdatní spluhráči Dan Fabricatore na kontrabas a Russ Meissner na bicí, jenž v současné době patří k nejzajímavějším tvářím newyorské jazzové scény. Jejich drive je možné postihnout tvrzením, že skutečná lehkost jazzu začíná a končí čitelnou souhrou a překvapeními, kterými se posluchač protlouká velmi pomalu. A ve chvíli, kdy se cítí ukojen jasným odhalením muzikantského záměru, přichází absolutně nečekaný zvrat. To je jazz.

Ovšem to nebylo všem hudebním lahůdkám konec. Jakoby jemný Linkův cit pro pohyb na tenkých hranicích žánrů nedal možnost cvičenému uchu jakýkoliv žánrový rozdíl rozpoznat. I když kytara vyprávěla short stories řečí funky, folku, blues a čistého jazzu, bylo to vždy s jasným emočním a aranžérským záměrem. Vše prostřednictvím na první poslech "lehkých" melodických smyček, jejichž samotná realizace je však do jisté míry ekvilibristickým kouskem.

linka&spol.jpg Dialog hudebníků pokračoval v nastoupeném, již nezvládnutelném tempu. A to hlavně pro posluchače. Evans našel jakoby druhý dech a tím poodkryl další rychlostní stupeň celého hudebního reje. Všechny hrané záležitosti, které se na nás valili jako nezastavitelná průtrž za krásného slunného dne, byla nejen jasnou vizí autorského repertoáru, ale také dokazovala Linkovu jistou hudební věrnost osobnostem svých učitelů a oblíbenců. Tedy Abercrobieho, Halla, Scofielda a někde pod hmatníkem také Jimiho Hendrixe. Tato věrnost je však prezentována s mírou, která spíše slouží k dobru a čitelnosti takovýchto hudebních partů.

Co víc si člověk-posluchač může přát. Co si může odnést z takovéhoto koncertu? Kdy po několik okamžiků prožije dotek neskutečného bytí, tok energie, která pulzuje v jednom rytmu nabitým sálem. Od bouře po usmíření, od podmanivých rytmů salsy k vytrvalému šumění lesa. Ano, právě možnost ocitat se v úzkém časovém prostoru v několika rozměrném světě hudebních tajemství a nástrah patří k přednostem toho, co jsme v Alterně slyšeli. Linkova a Evansova muzikantská škála zhmotněná právě na tomto místě neměla svých favoritů. Plynula nenásilně mezi dvanácti, čtrnácti a x- nácti takty a nepouštěla nás ze svých osidel ještě dlouho po zaznění posledním songu. Věřit, že zážitky se mohou opakovat, je v této chvíli mnohem příjemnější, než proklamovaný opak. A takový byl začátek.

Hráli: rudy linka - kytara, miles evans - trubka, dan fabricatore - kontrabas, russ meissner - bicí.

photo by wap