Novinky

Miroslav Pudlák: Sasíci v Čechách, 16. května, Stavovské divadlo

sasici.jpg Dílo plné inteligentního humoru. Vyvolává historické postavy na jeviště, souvislosti jsou samozřejmě dnešní. To, že česká opera od samého začátku byla věcí politickou, je známo. Známé "spory o Dvořáka" jsou vyvrcholením politického hašteření, které s hledáním estetického tvaru české opery je bohužel propojeno již od dob Karla Šebora, který napsal vlastně úplně první původní českou operu pro Prozatímní divadlo.

Dnes, kdy se stále řeší naše úloha v nové Evropě, dnes kdy "Česko hledá superstar", dnes, kdy se například do názvu hudebního festivalu dostanou velká slova "My a svět", dnes, kdy ožívají velká šplouchání v malém českém rybníčku, dnes, kdy jsou tu opět Mladočeši a Staročeši, dnes, kdy na jednu stranu se bušíme ve vlastenecká prsa a na druhou stranu si sedáme na zadek před stále ještě "Západem", dnes kdy naše emancipační snahy svědčí nejen o nedostatku hrdosti ale i o velké neznalosti vlastních dějin, je velice dobré si připomenout kam až mohou vésti "dobré úmysly". Hrdinské postavy z Rukopisů jsou tu vystaveny napospas vykladačům a vychovatelům národa, a ten, kdo na ně dovede pohlížet pouze jako na krásu a poezii spjatou s úsvitem našich dějin je odsouzen k pohoršení a přinejmenším k prohlášení za blázna. Není divu, že Gebaurovsko-Masarykovské očišťování od mýtů donutí Foltýna k vraždě. Gebauer, ač jazykovědec, pouštěl se ve svých výpadech proti Rukopisům i do oblastí jiných oborů a Masaryk jakožto nepřítel mýtů jak pohanských tak katolických dokazoval neplatnost Rukopisů sociologickými studiemi. Když za zvuků známé lidové písně přichází kontrolovat a vychovávat svůj národ, je jistě na místě úvaha nad tím, proč stále máme potřebu "tatíčků", kteří by měli patent na rozum úplně ve všem.

Pro obdivuhodné množství historických narážek se musím zastavit u libreta. Obhajobou mi budiž i skutečnost, že snaha o spojení českého jazyka s českou hudbou byla též středem obrozeneckých snah a rozvoj české libretistiky měl svá velká úskalí. Na operní libreto si netroufal ani Klicpera, Stroupežnický ani velký kritik Neruda. Eliška Krásnohorská, hlavní libretistka Smetanova, ve svých sedmdesáti letech ostatně krásně polemizovala s mladým Peroutkou: "Své umění netvoříme pro Evropu, ale pro sebe, a nezáleží na tom, zda někdo toho či onoho umělce uzná "národním"... nebuďme malými jednotlivci, abychom kvůli malým předsudkům zašlapávali velké pravdy." Hlavní libretistka Dvořákova, Marie Červinková-Riegrová a František Pivoda jsou pak důkazem toho, jak snadné je stát se obětí politckých malicherností.

sasici.jpg Nic v tomto libretu není bezdůvodně. Skladatel Foltýn svolá na Vyšehrad (Libušin soud RZ) pěvce k soutěži ve zpěvu a odměnou má být Ludiše. Ludiše a Lubor je zpěv z RK, kde samozřejmě dojde k porážce Němců "Praděd zbi diva tura, očík zahna Němcév sbory" a "Ludiše mu věnec staví, věnec z dubového listie". A právě některé slovesné tvary v tomto zpěvu byly dokládány Gebauerem jako důkaz nepravosti. S další částí opery je však zpěv o Ludiši propojen logicky a vtipně ještě mnohem více. Gebauer totiž ve svém Poučení o padělaných RK a RZ" napadl úsek o hodech a medovině na dvoře zálabském před "sedáním" jako nelogické. Snad i proto německý soupeř ve zpěvu zpívá Trinkenlied z Des Knaben Wundernhorn A. Arnima a C. Bretana (V Kouzelném Mahlerově rohu není.) a přijde i opilá škytající scéna. Německý pěvec Beckmesser jistě jest Wagnerův Sixtus Beckmesser nečestně soutěžící v Mistrech pěvcích norimberských. A spory o wagneriánství v českých operách není třeba zdůrazňovat. Možná není ani nepodstatné, že se touto operou otvíralo Nové německé divadlo, a to až pět let po otevření Národního divadla. Možná by bylo dobré i číst přiložený text písně, neboť proč asi u nás tak rádi otvíráme "pohostinné" dveře cizincům?

Operu si u Foltýna objednává ředitel Schmoranz, ředitel ND i krátce po vzniku Československa. Stejný ředitel, který například označil Janáčkovu Pastorkyni za nepřijatelnou, stejný ředitel, který se pokusil o frašku Růžové okovy. Proto zde doporučuje Foltýnovi "efektní čísla, balet". Možné je i ve sporu drama či komika zaslechnout ozvu výzvy hraběte Harracha., v režijním zpracování některých oper dnes uváděných snad raději souvislosti nehledat.

Zvláštní pozornost je věnována hapaxu "varyto", další Gebauerův argument pro nepravost Rukopisů. Hudební skladatel Binko Emanuel vydával dokonce časopis Varyto s Lumírem a Zábojem na obálce. Jako protidůkaz Gebauerovi uveďme například wargan-ret, warhasic-žvanit, vargan-hudební nástroj, snad i bardún-lyra, vari!...

Je ještě mnoho krásných souvislostí v libretu, ale to by nám zůstala v pozadí hudba, která by snad přeci měla být na opeře to podstatné? Či se snad pletu? Spory o to, zda opera je především hudba či především podívaná, kam se chodí na "hvězdy" přeci dále pokračují. Zápletka v libretu se slovem opereta, která v Blodkově době znamenala sice "malou operu", teprve později se význam slova posunul k žánru jinému, až doklesal k muzikálu, který skutečně jest pouze předváděním hvězd (i bez schopnosti zpívat).

Hudba nenabízí jen jednoduché ozvy (ať již citací či hraním si na daný styl) hrdinských dramat, komiky, verismu či importovaných žánrů "pokleslých", ona totiž hlavně klade otázku, kam se ubírat v opeře. Zda opera nutně potřebuje árie, dueta, sbory a recitativy, zda má být podívanou pro snoby či davy, zda je to více divadlo, či více hudba. To, že vlastně vždycky nabídne jakoby hudbu ve stylu příslušném objednávce děje není pouze parodií, je to opravdu vyslovenou otázkou: "Kam s operou?" A nejen otázkou kam s operou, ale kam s našimi touhami po kráse. Zemřou jako Foltýn s baladou Jelen? "Běháše jelen po horách, po vlasti poskakova, po horách, po dolinách krásná parohy nosi...Sletujú sě tlupy bystrých krahujcév, ze vsia lesa sěmo na sien dub, pokrakujú na dubě vsic: "Pade junoše zlobú vraha." Junoše plakáchu vsě děvy."

Bez Rukopisů by nebyla Libuše, bez dnešních nadšenců by nám zbyly ty muzikálové hvězdy a žádná poezie, a krahujci si rozeberou "superstar"...A hudba v téhle opeře dobře ukazuje, že krása a líbivost nejsou totéž. A tak jen dobře, že se na inscenaci podíleli ti, kdož nejsou operními zkamenělinami. Autor hudby, Miroslav Pudlák v roli dirigenta, spolu s Lukášem Jiřičkou i autor libreta, režie Ondřej David, v orchestru Kamil Doležal, Marek Filla, Igor Lecian, Karolina Růžková, Milada Gajdová, Štěpán Uhlíř, Hanuš Bartoň. Petr Matuszek jako Lumír a Foltýn nejen zpíval, ale skvěle hrál, Masaryk a Neklan Jaromír Březina, představitel cizinců Schmoranze a Beckmessera Zdeněk Polda, Libuše a Kabaretiérka Irena Houkalová.