Novinky

Jazzové ohlédnutí

JazzFest Brno 2004, 16.- 20. 04., KD Semilaso/Janáčkovo divadlo

Pomalu se dostáváme z jarní letargie a již s notně pročištěnými smysly vnímáme záležitosti kolem sebe mnohem intenzivněji. Konec měsíce dubna je tu a sním i malé ohlednutí. Mám na mysli to jazzové. Duben byl právě pro tuto hudební kuchyni velmi bohatý. Nutno dodat, že nejen co do sytosti jazzového menu, ale hlavně co do účasti jazzových osobností. Agharta Prague Jazz Festival zásoboval, a stále ještě zásobuje své pražské příznivce velmi vydatně a jako vždy má co nabídnout. Brno si mohlo vyzkoušet, jak je jazzu v nově opraveném kulturáku Semilaso a jak zní taková záležitost v operní kapličce - Janáčkově divadle. A to díky třetímu ročníku JazzFestBrno 2004.

Snad záměr nebo kapka patriotismu mne svádí právě k zastavení se na již zmíněném JazzFestuBrno2004. Třetí ročník se relativně krátké době stačil vyprofilovat do kompaktního, dramaturgicky vyzrálého hudebního počinu. Pět dnů, pět koncertních večerů, co večer to dva koncerty (až na jedinou výjimku) a bonus v podobě jamsession na úplný závěr, to vše přímo na míru šité nejen jazzovým fandům, ale také samotným muzikantům. Dramaturgická filozofie byla založená na možnosti nejen být přitom, ale i více nahlédnout pod pokličku samotné muzikantské tvorby a k tomu jistě přispěl i výběr a notná dávka štěstí při volbě pozvaných interpretů. Neubráním se dojmu, že programová skladba festivalu byla postavena na možnosti srovnání dvou kultur, dvou nebo více hudebních přístupů. A to jak způsobem jakékoliv hudební fůze, tak vletu do jiných hudebních žánrů.

Nuselský umělecký orchestr.jpg Pateční, otevírací, festivalový večer v obnoveném Semilase byl ve znamení dvou dosti nekompromisních jazzových pojetí. Polské Trio Michala Tokaje, který je jazzovým fandům znám především z působení v Quintetu Jaromíra Honzáka a fungování na jeho andělsky oceněné desce Present Past, ovládlo od prvního okamžiku plně sedící sál jasnou jazzovou atmosférou. V počátku spíše akademická prezentace Tokajovy nově připravované desky Bird Alone nás uváděla do světa evropského pokusu o přiblížení se umění zámořské instrumentace. Následná, rychleji pronášená klavírní frázování s dobře míněným supportem bicích a trochu unaveným kontrabasem působila již uvolněněji a rafinovaněji. Takto autorsky vytříbená záležitost s jasnými východními kořeny pak neposkytovala sebemenší možnost srovnat koho nebo přinejmenším co je Tokajově hudbě slyšet převzatého a Nadstandardní nasazení tria nenechalo posluchače na pochybách, že takovýto úvod byl v pravdě vydařený.

V druhé části večera nás do jiného světa dostal NUO - Nuselský umělecký orchestr se svým razantnějším způsobem hry a neskrývanými inspiracemi takovými muzikanty jako byl Charles Mingus, Medeski nebo John Scofield. Fender piano Jakuba Zitka ovládalo s vděčnou pravidelností celý sound kapely. V jejich řadách bylo možné rozpoznat dokonce i část Václavkova ansámblu VRRM nebo kapely Čikori (bící Miloše Dvořáčka, alt-soprán-saxofon + klarinet Marcela Bárty). Hutné vypalovačky bigbandového charakteru na hranici šramlu pozvedli náladu i poslednímu unavenci po celotýdenním pracovním nasazení, některé laciněji vypadající záležitosti ale naopak potvrzovaly stylovou nezařaditelnost souboru napříč žánrového spektra. Kdo v sále vydržel tuto valící se záležitost jistě mu zbyly síly k poslechu jamsession v předsálí, která jakoby předurčila nesmrtelnost večera.

ZuzanaLapčíková.jpg Druhý den si pro nás pořadatelé připravili opravdovou lahůdku. Dnes je možné říci fůzi folklóru a jazzu, i když takovéto tvrzení o Zuzaně Lapčíkové a Emilu Viklickém Triu by mohlo být zavádějící. Svižná práce Emila Viklického za piánem a poetické ladění zpěvu a cimbálu Zuzany Lapčíkové zafungovalo jako balzám na duši. Celým večerem se střídaly lidovky v různobarevném provedení a tu mohl posluchač ustrnout nad jistou virtuositou kontrabasisty Josefa Feče a jeho swingujícím přístupem, na druhé straně pak obdivně zhlížet k matadorskému výkonu bubeníka Laca Troppa. Rozpoznat skladby z alba George Mraze Morava, na kterém Lačíková a Viklický spolupracovali, nebylo těžké. "Ej, hora, hora" nebo "Slunečko sa níži" přikořeněné soulovým nádechem a živočišnou spontánností dostalo každého v sále. Závěr koncertu skutečných zážitků zpestřený několika návraty účinkujících na pódium byl stvrzením dobré dramaturgické volby.

DavidDorůžkaTrio.jpg Zvědavost mi nedala. I po dvou vydatných dnech, naplněn hudebními vychytávkami a pociťující počátek únavy v důsledku spánkového deficitu, jsem uháněl na třetí večer. Trio Davida Dorůžky. Pražský rodák, třetí muž z klanu Dorůžků, který ovšem přešel "na druhou stranu barikády" jako nadějný jazzový kytarista. Kytarista, který si svou originální hru vyprofiloval nejen na prestižní Berklee College of Music v Bostonu mj. i pod vedením J. Lovana, ale i účastí na mistrovském kurzu pro mladé hudebníky v Aspen v Coloradu, kde byl jedním z jeho lektorů i Herbie Hancock a v neposlední řadě na prestižním evropském turné s projektem Swinging Europe pod vedením pianisty Django Batese. Hudebník, jenž po prvním hrábnutí do strun předznamenal dění celého večera. Většinou autorské skladby doplňované interpretacemi záležitostí takových pánů jako John Coltrane nebo Thelonius Monk zafungovali svou osobitostí a jadrným zvukem. Není od věci uvést, že velmi k tomu přispěli i jeho dvě posily. Jaromír Honzák na kontrabas (... co dodat) a Jiří Slavíček bicí. Živý projev a jistá nenakaženost jazzovými manýry v podobě skladem jako "Tears" nebo "107 Steps" nás zatlačilo více do židlí. Jako pomalu plynoucí příběh se odvíjely lyrické a zběsilejší songy. Některé bez názvů jiné zas zastupující nejnovější CD "Hidden Paths" působily jako interpretační studie a precizní hudební opusy. Jistota v herní technice přirozená srostlost s nástrojem, blusovější zabarvení některých skladem a originální jamový feel back byly skvělým jazzovým happeningem pro všechny.

Příjemné pocity mne částečně opustily při odvrácené straně večera a to v podání slovenského Quintetu Lubomíra Šrámka feat. Juraj Bartoš. Co do jmen jako Matúš Jakabčic-kytara, Juraj Bartoš-trubka, Juraj Griglák skvělé, leč co do zážitku standardní. Přetavené standarty klasiků světového jazzu sic virtuózně zahrané, ale přeci jen postrádající jistý drive a tah na posluchače. Zvuk ansámblu se nesl spíše v akademickém až, co do komornosti, předimenzovaném duchu a bohužel ani aranžerské schopnosti Ľubomíra Šrámka mne nepřesvědčily o opaku. Jisté však je, že v sále si své příznivce toto pojetí jazzu z bigbandovým soundem amerických 40's bez problémů našlo. Pro některé bylo pak útěchou následující a festivalově samozřejmé jamesession.

Vydržet až do konce. Mnohem více sil jsem nabyl zpět při náhledu do programu předposledního dne festivalu. Peckou večera měl být a byl John Scofield Band. Napřed jsme však byly svědky klasické školy jazzového piána a alt saxofonu. Ano novozélandský pianista Alan Broadbent a Gary Foster (sax) překvapily svou zcela akustickou show. Příběh, který nám oba pánové vyprávěly, podepřený muzikantskou zkušeností, byl klasickým zážitkem old jazzu. Diváci by sice zasloužily židle, aby si lépe mohli tuto záležitost vychutnat, ale viditelně jim tento zádrhel na prožitku neubral. Zvuková a emotivní hutnost přenesená z jejich počinu Duo Series Vol. 4 (oprášený, deset let starý projekt) posluchače zlákala na prvotní jednoduchost, která v tomto případě není vůbec od věci. Byl jsem pak o to zklamanější, když na několikátý pokus vrátit hráče zpět na pódium vyzněl naprázdno. Bezprostřednost byla ta tam.

ZuzanaLapčíková.jpg Přestávka jakoby proběhla letmým pohybem kouzelného proutku. První zvukové záblesky jasného původu z desky Johna Scofielda z roku 2002 Überjam nás katapultovaly do jiných dimenzí. John Scofield zaslouží jistě více prostoru než je tu k dispozici. Za něj však mluví jeho jasně čitelná hudební cesta, tedy aspoň co se týče muzikantů s kterými se sešel a hrál s nimi. Absolvent bostonské Berklee College of Music, jistým způsobem žák Milese Davise, který s ním ostatně tři léta spoluprácoval, vlastní projekty s širokou škálou jazzových veličin jako Lovano, Evans, Hall, Erskine atp, toť jeho vizitka. Do zcela zaplněného a vydýchaného sálu pustil energii, která až do svého konce neubrala na razanci, za skvělé podpory Avi Bortnika na kytaru a sampler, Marka Kelley na baskytaru a skvělého více drum'n' bassového bubeníka Adama Deitche. Od úvodního songu Asidhed přímý zásah šílenou groove a způsoby jam-bandových kapel ovládly nově rekonstruovanou budovu Semilasa. Jedno velké jamsession, sety spojené volnými samplovanými motivy, nekonečné spoluhráčské hecování a skvělá práce tvůrce barevných podkladů a neskutečného hračičku Aviho Bortnicka, k tomu ještě továrna pedálů, spínáčků a hejblátek spojených s kytarou Johna Scofielda.

Příležitostí k ovacím a jiným projevům posluchačského nadšení bylo málo, ale když už k tomu došlo byly stejně intenzivní jako to co přicházelo z pódia. Rozjíždění sól, postupná přidávání jednotlivých zvuků a nástrojů aranže jak se patří, došlo i k parádičkám typu hry na gameboye, kdy mnohaminutový drum'n'bassový nářez Adama Deitche s přesností sampleru většinu posluchačů dokonale ohromil. Sám Scofield pustil kytaru z náruče a jal se přímo přikládat do hudebního kole ručně přímo pomocí své malé elekronické továrničky. Vtipné vsuvky, nevtíravý zvuk samplu, svižně rázující basa, rapová vložka. Nebylo co dodat. Více než dvouhodinová palba groovy, drum'n'bassu a dokonalé fůze končí. Končí však jen pomyslně. V předsálí se samotný Scofield přidává k noční jamsession. Jedním slovem vše v jednom. Ani zde nazapře svůj vysoce vyvinutý improvizační drive.

AnnaMariaJopek.jpg Spánek. První slovo, které mi prolétlo myslí, když jsem mířil na poslední koncertní double. Tentokrát do Janáčkova divadla. Den poslední, anoncovaný jako hřeb festivalu a já se přiznám, že i bez toho, že bych věděl co mne čeká, jsem jistě fenomenální závěr prožil den před tím. Proklamovaná polka Anna Maria Jopek z pohledu jazzového fanouška spíše popová Star. Zajímavá barva hlasu spojená s dobrou technikou byla zárukou kvalitní muziky. Zprvu baladické záležitosti jakoby přetavené lidovky spolu se standardním supportem kapely byly narušeny první rockovější vypalovačkou. Aparatura v sále však neutáhla tento výkon a výsledekem byl velmi špatný roztřepaný zvuk, který se stahuje s další baladou. Poetické texty vesměs zpívané v rodné řeči působily hladivě. Podezření z výletu k někomu jinému jsem postřehl u intra jedné z dalších popovějších záležitostí - Ani DiFranco. I přes umě zaranžované záležitosti, vokální rozsah a čitelné nasazení jsem nedokázal tomuto projevu "jazzu" přijít na chuť, asi pro jistý druh líbivosti. A přihlédnu-li k obecnému názoru, že polská hudební branže funguje jiným způsobem, určitě se zdařil záměr pořadatelů, ale vlastně i interpretky - hudba se lidem v sále líbila.

I závěrečná improvizace na slovo sníh z toho vyšla jako velice vtipná záležitost. A na úplný závěr festivalu osmi cenami Grammy a pověstí veselých chlapíků s jasným cílem dostat vás za každou cenu opředená formace Take 6. Profesionální vokální práce a co song to velmi působivý aranžérský počin. V jisté chvíli jsem sice nabyl dojmu, že bez jistých zvukařských zákroků a jiné techniky by tito hoši nemohli existovat, ale pak jsem se smířil s tím, že k tomuto druhu hudby to prostě patří. A i když to opravdu nebyla má krevní skupina, neohromila mne ani jejich spolupráce s Quincy Jonesem, E. Fitzgerald, S. Wondrem, Rayem Charlesem a dalšími, přistihl jsem se že mne přece jen dostávají do jistého varu. To líbivé namíchané s opravdu vážným projevem zapůsobilo na všechny a závěrečné opakování, ta uměle navozená interakce mezi jevištěm a hledištěm zafungovala také stoprocentně. Stojící posluchači dole v "kotli" tleskali a opakovali, co bylo zapotřebí a stáli tu až do konce, i když už vlastně nebyl důvod. Prostě povedené divadlo s dobrou, profesionálně zvládnutou muzikou. Tak skončil poslední koncertní večer festivalu.

Festivalu, který dostatečně zatřásl nejen brněnským jazzovým publikem. A to, že se objevily nějaké ty dětské nemoci v podobě jakési nejasné dramaturgické interpretace slouží spíše ke cti dalším ročníkům. Nezapomenutelné bylo též neotřelé a vtipně působivé moderování Jana Beránka, kterého jak jinak, vystřídala jen na jediný večer Petra Konrádová (John Scofield Band). JazzFestBrno 2004 skončil. Dny byly delší, následuje zasloužený spánek...

photo by wap 2004