Leatherface (UK), No Side (ČR), 22.4., klub 007 Strahov
Rozehřát velmi slušně zaplněnou Sedmičku dostala za úkol říčanská, dnes už se dá říci punkrocková stálice,
No Side. Od posledního setkání se jevili zase o něco suverénnější a dynamičtější, ale to je
z mého pohledu vše, stále zde nenacházím větší míru kreativity. Uznávám, že v tomto stylu to není lehké,
ale na druhou stranu ne nemožné. Vystoupení kapely pro mě přesto bylo v jednom ohledu jedinečné. Do této
chvíle jsem totiž neviděl, že by někdo hrál cover coveru. Abych byl konkrétnější, No Side se rozhodly nacvičit
předělávku
Sunday, Bloody Sunday od U2, ale tak, jak ji před nimi nenapodobitelně ztvárnili Ignite. Smysl tohoto
činu ale nedokážu pochopit a v neposlední řadě je jasné, že zpívat jako Zoli (zpěvák Ignite) moc lidí neumí.
Několik minut po deváté nastoupili Leatherface, pro mě možná nejlepší kapela ze současné Anglie.
Not a day goes by, z jedenáct let starého alba Mush, zahájila vystoupení a strahovským klubem se
začala zvolna linout uvolněná a nepopsatelně hřejivá atmosféra. Trio ze Sunderlandu pokračovalo
několika skladbami z poslední desky, ale nezapomnělo ani na největší hity (Springtime, Watching
You Sleep, Box Jellyfish, Message in a Bottle) z let dřívějších.
Frank Stubbs svým nenapodobitelně chraplavým zpěvem a kytarou, která je naladěna na tep lidského srdce, oživoval vzpomínky na jedinečné chvíle, které při poslechu Leatherface jistě každý prožil. To vše s předpisovým anglickým klidem, který mu vydržel až do prvního z celkových tří přídavků, kdy podlehl kouzlu prostředí (možná také lahvovému červenému, které v průběhu popíjel) a začal více komunikovat, k velké škodě mu však bylo pramálo rozumět a tak zpětná reakce chyběla. Po kratším vytleskávání byl celý večer zakončen několika punkovějšími skladbami, pravděpodobně s úmyslem publikum unavit, což se ale zdaleka nepovedlo.
