Novinky

Konvergence, Corona, 24. února, kostel svatého Vavřince

Na 24. února opět do kostela svatého Vavřince pozvali členové skladatelského sdružení Konvergence a souboru Corona své posluchače na první koncert v tomto roce. První letošní setkání to však nebylo, na koncertě Katedry skladby HAMU jsme se již mohli letos potkat. (Mimochodem, vřele doporučuji nahlédnout někdy na fakultní stránky do nabídky koncertů - například na koncert Katedry bicích nástrojů se posluchači téměř nevešli!)

Koncert byl opět dramaturgicky velice promyšleně připraven. Navázal na předchozí koncert představením dalšího skladatele z mezinárodního sdružení Gegenklang. Je to osm skladatelů z různých částí Evropy a z Venezuely, které spojila místně Vídeň, programově, i když se nedrží žádného uměleckého manifestu, názor na způsob provádění nové hudby. (V květnu 2004 bude festival Musica Nova v Rottweilu.) Minule to byl Gerald Reich, tentokrát Ališer Sijarič. Jeho skladba pro flétnu, violoncello a klavír "Drei Farben" (2003) by mohla být použita jako motto večera. Všechny provedené skladby se totiž nějakým způsobem zabývaly pozorováním barev a možností jednotlivých nástrojů, jejich vzájemného ovlivňování, míšení a dialogu.

Doteď o této skladbě velice přemýšlím, lituji, že nemám možnost opakovaného poslechu. Ona je totiž velmi promyšlená, dalo by se říci, že by se jistou Fourierovou analýzou dala téměř konstruovat. (Fourierův rozvoj periodické funkce času, jakou je hudební zvuk, umožňuje rozložit tuto funkci na součet harmonických kmitů s frekvencemi rovnými celistvým násobkům základní frekvence...) Drei Farben využívá totiž rozdílných harmonických analýz zvukových zdrojů, v našem případě klavíru, violoncella a flétny. Každý z těchto nástrojů má totiž jiné složení harmonických složek. Počet harmonických složek ve vyšetřovaném tónu (většinou amplituda alikvotního tónu s rostoucí frekvencí klesá) a poměr jejich intenzit k intenzitě základního tónu dává objektivní, fyzikální složku tónu. Velmi přibližně se dá říci, že přítomnost silných vyšších harmonických složek je typická pro strunu houslí, malý počet slabých vrchních harmonických zní dutě jako v určité píšťale.

Tři nástroje rozdílného spektra si vybraly tón E (82,41 Hz) a jeho míšením vytvořily velmi životné tepání. Přitom však barvy nesplynuly, ale zůstal pocit hustého oleje, kde rozeznáváte ještě jednotlivé vrstvení barev. A to je právě to důležité, že nemusíte znát Fourierovu řadu, nemusíte snad ani nic tušit o goniometrických funkcích, snad ani nic vědět o alikvotních tónech, protože nejdůležitější je výsledná hudba a barevnost zvuku.

Můj prožitek, omlouvám se za opětovné použití vlastních zkušeností, mi velmi konkrétně připomněl zkoumání rytmu a harmonie v lidském písmu. Velice pravidelné, velice vykreslené či stroze taktované písmo totiž je v rozporu s harmonií osobnosti. Drobné, ale nějakým způsobem typicky opakované nepravidelnosti totiž svědčí o životnosti a souladu pisatele se sebou samým.

Podle mého názoru nejblíže této skladbě byla tento večer skladba Ondřeje Štochla"Průniky" pro devět hráčů (Flétna, anglický roh, basklarinet, lesní roh, housle, viola, violoncelo, bicí, klavír). Po přečtení autorova komentáře ke skladbě ("Při práci na této skladbě mě nejvíce zaujalo právě hledání průniků a jejich nalézání, ztrácení se v jejich mnohosti...") jsem si v duchu řekla, že schválně budu pozorovat, zda a kolikrát se všech devět nástrojů propojí. Ale brzy jsem ten nápad zavrhla, protože jsem pozorovala zvuky jako skupinu lidí, kteří se neznají a vešli do jedné místnosti. Nástroje jakoby zprvu měly zavázané oči a ptaly se "Kde jsi", "Kdo jsi", i prostorové uspořádání a využití sloupů v sále mělo své opodstatnění.

Pak teprve začaly být naznačovány souzvuky některých, ale zásadně si nikdo s nikým "neleze do zelí", je slyšet veliká tolerance. Pak se pod klenbou sálu propojí v jakémsi úhlopříčném X, ale dlouho pospolu nesetrvají, vzdálí se od sebe, ale při novém navazování kontaktů již jsou obohaceni o předchozí cennou zkušenost. Už vědí, že ten druhý někde je...Druhé setkání již není tak vzletné, zato spolu vydrží o něco déle a rozcházejí se v klidu, kontaktem nezraněni. A to je na tomto pronikání to nejcennější. Největší výhra v životě je pokojné setrvání s druhými, ne? Spíše než průniky mi přišlo na mysl souznění...

"Sonáta"Gyorgyho Ligetiho pro sólové violoncello mi připadalo jako dialog dospělého, plynule a mile hovořícího člověka s dítětem, které skáče do této plynulé řeči s otázkou "proč?" či "opravdu?" a je na dospělém, aby zpytoval svědomí, zda opravdu věří tomu, co říká. Potvrzení a opravdovosti se ku konci skladby dítě v nás dočká.

"Etudy"Romana Pallase jsou dvě etapy či dvě podoby života. První se snaží rychle spět k jednoznačnosti a jasnosti, druhá si dopřeje jistý odstup od stálého snažení a s nadhledem dokáže postát. Může si to dovolit, protože již shlíží z jisté výšky

"Plektó" (Fechte)Iannise Xenakise mi spíše než cop či pletenec připomíná příhradovou konstrukci. Myslím, že matematika a architekta v autorovi vždy rozpoznáme. Ale i Eiffelovka přeci vypadá jako krajka...Měla jsem opět zcela jasnou představu, jak člověk zírá na vysoký stožár vysokého napětí, který má svoji přesnou konstrukci, jistou přesnou frekvenci zvuků, kterými díky své stavbě hraje, ale přesto ještě přeznívají zvuky větru, bzučení drátů, námraza či déšť. Když bych po tom sloupu chtěla vylézt vysoko, čas od času se zadívám do dálky, a ejhle, zase se musím chytit příčky, abych neztratila směr...

Musím opět všem členům tohoto sdružení poděkovat za výjimečný zážitek. A komu krom autorů? Janu Rybářovi-klavír, Václavu Žákovi-violoncello, Romanu Pallasovi-klavír, Magdě Čáslavské-flétna, Janě Bajerové-anglický roh, Jiřímu Mrázovi-basklarinet, Petru Cíglerovi-lesní roh, Ireně Štochlové-housle, Ondřejovi Štochlovi-viola, Heleně Velické-violoncello, Martinovi Hybnerovi-bicí, Janu Švejkovskému-dirigent, Sylvě Jablonské-violoncello, Tomáši Pálkovi-klavír, Viktoru Mazáčkovi-housle, Janu Rybářovi-dirigent. Kdyby se Vám zdálo, že se jména někdy opakují, není to chyba, oni jsou totiž opravdu tak všestranní.

04.jpg 05.jpg 01.jpg
04.jpg 05.jpg 01.jpg
04.jpg 05.jpg 01.jpg
04.jpg 05.jpg


Olga Štajnrtová