Velvet (Underground) Revival Band funguje už téměř dvě desítky let a snad ani nemusím blíže představovat jeho repertoár. Na české poměry je to přesto výjimečná záležitost, jelikož kapela vystupující tak maximálně třikrát do roka nevznikla v rámci velké vlny revivalových skupin začátkem 90.let. Např. Pepa Janíček (zpěv, piano, akustická kytara) a Jiří "Kába" Kabeš (viola, el.doprovodná kytara) mají s hudbou těch "pravých" Velvetů přímo osobní a dlouholeté zkušenosti. Nejen že si v roce 1990 zahráli (v rámci skupiny Půlnoc) na vystoupení u příležitosti pařížské vernisáže souborného díla Andyho Warhola, které se jako další účinkující zúčastnili právě legendární The Velvet Underground, ale ještě dříve, na konci šedesátých let, byli jedni z prvních průkopníku (v rámci The Plastic People of The Universe) Velvetů v Československu. Zkrátka členové Velvet Revivalu netvoří začínající partičku, které se jen zalíbilo pár hitů nějaké hudební legendy a proto je začali hrát.

Jako host si na koncertě ve Venus in Furs zazpíval Phil Shöenfelt (člověk hned mohl srovnávat s Johnem Calem, který na stejném pódiu tuto píseň zahrál před měsícem) a pestře tak doplnil zpívající trio: frontmana Jana Macháčka (Garage), Pepu Janíčka (PPU, Grian) a zpěvačku Elišku. Náramně energicky letos vyzněla Run Run Run i závěrečná Afterhours. Každý rok si kladu otázku, kdy mě "velveto-revivalové" nadšení opustí. Zatím se tak rozhodně nestalo a po skvělém pondělním téměř dvouhodinovém vystoupení se takový moment ještě oddálil minimálně o pár let.