Novinky

Čvachtavý lachtan a J.E.Frič - jedno album ve dvou recenzích

Starý versus mladý, tak lze zjednodušeně popsat generační střet nejen mezi skupinou Čvachtavý lachtan a o mnoho let starším J.E. Fričem, ale také mezi dvěma recenzenty, Igorem Nováčkem a mnou. Překvapivě však na obou kolbištích dochází ke vzácné shodě. Ještě bych se rád omluvil za značné zpoždění, ke které došlo z mojí strany. Nejen proto nejprve předávám slovo kolegovi...

Oves



CvachtavyLachtan.jpg Jaroslav Erik Frič & Čvachtavý lachtan - Jsi orkneyské víno
7 tracků / 51:35, Guerilla Records

Spojení básníka a zakladatele a šéfredaktora nakladatelství Vetus Via v jedné osobě- Jaroslava Erika Friče s o generaci mladší brněnskou "post-undergroundovou" skupinou Čvachtavý lachtan by mohlo na první pohled vyvolávat řadu otazníků, vždyť kromě vzdálené spojitosti s undergroundovými kořeny (Frič nejenom, že je vydává, ale zároveň je velkým přítelem básníků I.M.Jirouse a P.Zajíčka, na druhé straně v hudbě Čvachtavého lachtanu jsou zřetelně cítit plastikovské reminiscence) jsou (a zákonitě musí být) jejich umělecké pohledy i generační spojitosti rozdílné - zatímco čtyřiapadesátiletý Frič se ve svých básních často dívá směrem do minulosti, Čvachtavý lachtan se s mladickým elánem a temperamentností teprve formuje, v dobrém slova smyslu vzhlíží k výšinám.

Přesto všechno zhudebnění rozsáhlé Fričovy poémy Jsi orkneyské víno vzniklo spontánně, bez okázalých uměleckých ambicí a po několika "koncertních nastudováních" je nyní i zakonzervováno v podobě kompaktního disku. A není to spojení jen tak bůhvíjaké, bezprostřední muzikálnost a živelnost Čvachtavého lachtanu tvoří pro rozevláté, bohatou životní zkušeností prostoupené volně plynoucí Fričovy litanie skutečně hřejivé a organické "zázemí".

Jindy hravá a někdy až nevyzpytatelná hudba Čvachtavého lachtanu tu na jedné straně ustupuje vážnějším polohám, zachovává si však přesto všechny své hlavní rysy - lehkost a přímočarost, zároveň jistou rafinovanost a um nepateticky se vypořádávat s nemálo inspiračními hudebními zdroji. I na této nahrávce je lze sice snadno vystopovat - např. díky zvolené formě třeba plastikovské postupy z dob "Pašijí" a "Koní" (pomalejší pasáže, především pak repetitivní houslové motivy) nebo typický brněnský sound 80.let se znervózňující "odsekávanou" kytarou (Ještě jsme se nedohodli). Nemálo (především houslových a akordeonových) partů je naopak prostoupeno tradiční moravskou melodikou (sahající v šestém zpěvu takřka až do divokosti maďarského čardáše a v závěru zpěvu pátého plánovitě vyvěrající do podoby nefalšované "dekadentní" dechovky) - vždy tu však vítězí obsah nad formou. Ta jakoby nepřináší nic nového, ve výsledku je však v kombinaci s přesvědčivou Fričovou recitací vlastních textů navýsost sdělná a aktuální.

Přes drobné (a především mimořádně citlivé) hráčské finesy a kapelou naprosto samozřejmé zvládnutí dramaturgie skladeb (střídání volnějších, ryze doprovodných pasáží umně se držících daného melodického motivu a gradujících ploch plných nabroušených kytarových riffů či divokých atonálních sól á la Vráťa Brabenec) je samozřejmě zásadním prvkem Fričova recitace, jež by však sama o sobě nebyla ničím bez ony osobité a horoucí poetičnosti, mísící v sobě volným proudem minulost s přítomností či třeba reálie domova se vzdálenými kraji. Fričův niterný ponor do vlastního světa - skutečného života, vykresleného bez příkras, plného pocitů, zkušenosti, zranitelnosti, hořkosti, ale především lásky a pochopení je zřídka slýchanou ukázkou (zde navíc zvukově zachyceného) poselství o stavu vlastní duše. Navíc u málokterého autora je v jeho tvorbě tak organickým způsobem vtělen vnitřní filozofický pohled na svět (jinak nezastíraný Fričův katolicismus)...

Aniž bych chtěl snížit kvality jiných, alespoň z mého pohledu jde jednoznačně o nejsvébytnější domácí nahrávku letošního roku, svoji hloubkou a žánrovým přesahem v našich krajích souměřitelná snad jen s Dg307 a aktivitami Pavla Zajíčka. Závěrem už jen krátký vzkaz (s poděkováním) směrem k vydavateli nahrávky: "Lábusi, jen tak dál...".

Igor Nováček


CvachtavyLachtan.jpg Jaroslav Erik Frič & Čvachtavý lachtan - Jsi orkneyské víno
7 tracků / 51:35, Guerilla Records

Spojení s básníkem a hlavní postavou nakladatelství Vetus Via Jaroslavem Erikem Fričem je, alespoň dle data vydání, prozatím poslední etapou pozoruhodného dění okolo inspirativního klubka muzikantů sdružených v brněnské skupině Čvachtavý lachtan. Ti už dokázali, že jsou hudebníky políbenými nejen nemalou dávkou invence, ale především hlavami otevřenými. Stačí se ohlédnout za přehlídkou Malá Alternativa, kde slavili úspěchy v různých letech v různých sestavách, nejen s vlastním pohledem na dění v domácím alternativním rocku (Čvachtavý lachtam, Květy), ale také jako tvůrci trackové hudby, kombinující laptopy (bezpochyby jim v těchto sférách patří, když ne prvenství, alespoň titul tuzemských průkopníků) s živými nástroji.

Čvachtavý lachtan samotný se se svým obdivem k tradici domácího undergroundu nikterak netajil, ale zatím pokaždé se infůze vlastních nápadů a v neposlední řadě také humoru a nadhledu do oběhového systému osvědčených schémat zdařila. A ani tentokráte by tomu nebylo jinak, nebýt znatelného respektu k poémě samotné. Ale to výsledku jen prospělo.

Pokud lze mít ještě námitek k původnosti nápadu (pro srovnání se nabízejí komponované programy Plastic People), k pochybám nad kvalitami alba nejsou vymezeny ani centimetry prostoru. Kostru nahrávky tvoří bezpochyby Fričův text a především přednes. Na první poslech sice dost možná odrazuje neatraktivní barvou svého hlasu, na druhý však jeho syrovou uhrančivostí proniká až hluboko do morku kostí. Sugestivitu jeho heslovitých příběhů, propletených napříč ubíhajím časem, pak podrhuje mimořádně citlivý hudební doprovod.

Sám o sobě přináší "jen" standard, na který jsme si u Čvachtavého Lachtana již zvykli, tedy na repetice krátkých kytarových riffů, stručné ostináto i neobvykle melodické linky baskytary, bicí, saxofon, housle nebo akordeon v barově klidných, i divoce expresivích rolích. Udivující je však dokonalá symbióza s dějem poémy, obnažující vedle dobrého průměru, rozprostřeného po celé ploše alba, i několik opravdu silných míst, ve kterých se doslova tají dech, jakkoliv může toto přiznání působit pateticky. Pokud totiž lze vyzdvihnout zásadní přednost tohoto alba, tak je jí mimořádná přesvědčivost. Taková, že si o ní mnohé jiné, zvukově, aranžérsky či jinak mnohem současnější a dotaženější nahrávky mohou nechat jen zdát.

Oves


PS: text poémy najdete na adrese www.guerilla.cz/desky/deska11.htm