Novinky

Další odstín Zuzany Navarové

Koa.jpgZuzana Navarová d.t. KOA - Jako Šántidéví
17 skladeb / 53:19, Indies Records

Když se rozešli Nerez, jedna z našich nejtalentovanějších folkových kapel, a její členové se rozprchli, aby se věnovali sólovým aktivitám, měl jsem největší pochybnosti právě o dráze Zuzany Navarové. Minulo bezmála deset let a dnes je tato dáma nepřehlédnutelnou postavou na zdejší hudební scéně. Mluvím-li o hudební scéně bez přívlastků, činím tak cíleně a tak trochu bezradně. Už v dobách Nerezu nebylo prakticky možné popsat styl kapely jedním slovem, jednou žánrovou škatulkou. V případě Zuzany Navarové and KOA vzor 2003 je to ještě o poznání bláhovější. Zuzana Navarová a potažmo i parťáci z Nerezu měli od počátku slabost pro hudbu "odjinud". Dnes se tomu říká -jak víme- "world music". Nerez byl ovšem svým způsobem world music už v osmdesátých letech, kdy vydali své první album "Masopust". Koneckonců Navarové studium španělštiny a z toho plynoucí záliba v latino music je poměrně známým faktem (album Caribe z roku 1992 - např.). Rozmanitost hudebního materiálu je v KOA navíc zcela přirozeně podporováno multietnickým složení, které trvá už od vzniku kapely v roce 1998. Změna nastala -pokud se nemýlím- jen na postu kytarovém. Na místo Ivána Gutiérreze, jenž přesídlil do Madridu, nastoupil Omar Khaouaj (hrál už na předešlém albu "Barvy všecky"). Zuzana Navarová ale měla štěstí na lidi kolem vždy a stěžovat si nemůže ani nyní, jak mohu posoudit z novinkové desky.

"Jako Šántidéví" (v překladu Bohyně míru, odtud tedy název písně s pořadovým číslem 16) pokračuje v linii předchozího úspěšného alba a je snad stylově ještě všežravější. Tím míním např. bluesovou Zatím hodně pus, která dává důrazně najevo, že KOA zvládá tuto polohu s lehkostí a bez náznaku chtěnosti. Podobně jako židovská Vřelé díky z pupku či pseudotrampská Cesta dom´, při níž si asi Zuzana Navarová vzpomněla na všechny ty portovní romantiky (nesklouzává však k laciné pitvornosti a zachovává si laskavý nadhled). V otvíráku Marie připomene osobitou (a hořkou) variací na městský folklór Traband a jejich žižkovské songy. V písničce Svátek má Žofie se setkává reggae rymus s ruskou melodikou a šéfka bandu si stihne i zavtipkovat na foglarovské téma. Tím se dostávám oslím můstkem k textům. Mají stejně jako hudba několik pater. Jsou hravé, neposedné, vtipné, inteligentní, ale i smutné, něžné ... Tu nostalgickou polohu obstarává z větší části Mario Biháry, jenž je v roli hráče na akordeon a klavír naprosto vynikající, ovšem některé jeho příspěvky v duchu slovensko-rómských harmonií jsou na můj vkus příliš sladkobolné (Jarná, E drabára), což je možná zapříčiněno mým nedostatkem smyslu pro romantiku :-)).

Výtku mám snad ještě k poněkud rozostřenému závěru v podobě dvou závěrečných, na rytmech a perkusích postavených, skladbách Bohyně míru, resp. Vrabčák, čaroděj. Každopádně - i přes výše zmíněné marginální výtky - mám ten dojem, že se Zuzana Navarová (a KOA) nachází -slovy sportovního komentátora- ve skvělé formě a já jí(jim) přeji, aby jí(jim) balancování na pomyslném vrcholu sinusoidy ještě dlouho vydrželo. Konkurence se v českých luzích a hájích zatím (bohužel pro posluchače) obávat příliš nemusí.