Novinky

Tiger Lillies jejich Pražané rozumějí

Tiger Lillies, 7. prosince 2003, Praha, Divadlo Archa

Při vzpomínce na své první shledání s pozoruhodným londýnským triem Tiger Lillies chtě nechtě musím zabrousit takřka dekádu nazpět do dob, kdy se můj hudební světonázor teprve utvářel. Jedním z formativních zážitků byl pro mě bezesporu i večer, kdy jsem tuhle podivuhodnou kutálku se snadno uvěřitelnou image prvotřídních looserů spatřil tuším u Vystřeleného voka. Tenkrát jsem málokdy vynechal možnost zúčastnit se aspoň jednoho večera v rámci jejich pravidelných turné po všech těch Borátech, Cibulkách a Ladronkách. Od těch dob stihly Tygří lilie procestovat celou Evropu, vydat pěknou řádku alb (to s názvem Gorey's End, natočené společně s věhlasným Kronos Quartetem, dokonce bylo nominováno na Grammy), na své Pražany, kteří jim vždy tak rozuměli, ale naštěstí nezapomněli. A tak když po nějakém čase kapela opět zavítala do naší metropole, ani nikterak nepřekvapilo, že prostory divadla Archa zaplnilo nečekané množství diváků.

Dle nejen mého hrubého odhadu zabrousila do loňským běsněním živlů notně zkoušeného (nyní již plně resucitovaného) suterénu dobrá tisícovka duší. Na jednu stranu s sebou tenhle nával nesl tradiční nepříjemnosti v podobě nekonečných front na šatnu či na drink, případné nelibé pocity však překonala radost ze skutečnosti, že tolik lidí obětovalo svůj nedělní večer něčemu, co za to skutečně stojí.

Do sálu jsem z výše uvedených důvodů vstoupil v momentě, kdy prostorné archovní pódium již okupovala stylově vyšňořená kapela - na pravém křídle kontrabasista Adrian Stout s kloboukem a la Tom Waits, frontman a harmonikář Matryn Jacques uprostřed a na po jeho levici netypicky umístěná "dětská" bicí souprava, kterou poněkud nestandardně, leč naprosto bravurně obsluhoval Adrian Huge.

Zmíněné nástrojové obsazení jednoznačně předurčuje stylové směřování skupiny - jedná se v podstatě o hospodský šraml střižený šansonem (v pomalejších skladbách) i ozvěnami východoevropského folkloru (v těch svižnějších). Zatímco zvuk kapely má blízko mimo jiné k již zmiňovanému Waitsovi, s tím kontrastuje "operní" zpěvákův projev, a právě tento kontrast je od počátku hlavním charakteristickým rysem skupiny. S výše popsaným plně korespondují i texty, plné "sexu, drog a dalších závislostí". Oproti dávným žižkovským večírkům se kapela logicky posunula k mnohem větší pódiové suverenitě (souhru basisty s bubeníkem bylo radost sledovat). Pochopitelná je i snaha rozšíření výrazových prostředků tria - akordeon v rukách zpěváka byl nezřídka vyměněn za ukulele a především klavír, basista dvakrát brilantně rozezněl pilu ocasku. K veskrze příznivému dojmu z hudební složky přispělo i výborné ozvučení, jak tomu bývá koneckonců v Arše zvykem.

Další podstatnou změnou oproti minulosti bylo častější využití řekněme "divadelních" prvků během vystoupení. (viz fotoreportáž kolegy Kryštofa). Plyšová zvířátka a další propriety - to vše spoluvytvářelo takřka kabaretní náladu a fungovalo jako vítané zpestření. V těchto chvílích asi nejvíc exceloval bubeník Adrian Huge, který kupříkladu během ryčné hitovky Banging in the Nails pojal své sólo na bicí coby naprostou destrukci svých instrumentů. Snad jen vizuální ztvárnění písně pojednávající o zvláštní náklonnosti k ovečkám jsem tak úplně nedocenil.

V závěru se evidentně dobře naladěná kapela uvolila hrát na přání, takže došlo i na nejeden starší kus, asi nejvíc jsem si vychutnal nádherný cajdák Violin Time. Jsem rád, že jsem toho večera do Archy zavítal a utvrdil se v názoru, že v případě Tiger Lillies se za ta léta sice leccos změnilo, ale kvalita zůstává.