Možnosti baskytary a bicích jsou v rukou invenčně potentních hudebníků bohaté, nikoliv však bezbřehé. Snad právě proto nelze v tvorbě táborských "mlynářů" očekávat výraznějších úskoků, ostatně chtít něco takového by bylo i hříchem. Vždyť léty vycizelovaný styl basisty Chrise Rankina a bubenice Hillary Binderové právem patří k rodinnému stříbru experimentální odnože hardcore, s řadou přiznaných i zapíraných následovníků.

Nová deska Mision Superstition, uložená v nápaditém digipacku, pokračuje v linii načrtlé minulými alby. Přibývající léta se projevují větší hloubavostí a krkolomností rytmických eskapád, v žádném případě však sebemenší ztrátou poctivé, ba přímo živočišné energie. Také sabotí studnice hudebních nápadů i přes letošní, ač nedeštivý, snad právě proto nešťastný způsob léta, ne a ne vyschnout. Podtržením a přičtením uvedeného ke starým pravdám naměříme třicet čtyři a půl minuty dlouhou, vnitřními pnutími neustále zmítanou šála znamenitých riffových ornamentů a rytmických hladce i obratce, jaké nezvládne ani zkušená pletařka za dlouhých zimních večerů. A ta špetka albové monotónnosti, kterou na pódiu hravě zaplaší humorná gesta, už jaksi patří k riziku povolání.

2 mp3 z nového ala naleznete zde


Vialka - Tonight I Show You Fuck
8 skladeb / 24:22, Manufracture

Červencový koncert Vialky byl jedním z mála čerstvých větříků ve vyprahlé, okurkovou sezónou zmítané Praze. Skupina, již tvoří bubenice Marylise Frecheville a baskytarista Eric Boros, předvedla šťavnaté vystoupení v nejlepší tradici Sabot či Ruins, skrz naskrz protkané zjemňujícím humorem a lehce erotizujícím nábojem (Marylise odehrála celý koncert pouze v kalhotkách a tričku). Srovnání se zmíněnými soubory se lze pro identickou nástrojovou výbavu vyhnout jen obtížně, přestože o epigonství nemůže být řeč.

Jejich loňská nahrávka Tonight I Show You Fuck, zpestřená trumpetistou Jacopem Andreinim, však působí rozpačitěji. Především nahání svým mizerným amatérským (pa)zvukem doslova a do písmene husí kůži. Hudebně působí svěžeji, našpicované sluchovody ale obtáhnou pochyby ostřejšími obrysy. Rychlé pasáže evokují výbušný free jazz core italských Zu, jiné momenty Už jsme doma z období Pohádek ze zapotřebí, ThessaloniKi jakoby vypadla z letošního alba teplické Radosti a takhle by bylo možno pokračovat dále...

Jistě, potácením se mezi tak úzkými mantinely lze snadno zabloudit do zákoutí, které už náhodou - dámy prominou - očural cizí pejsek, aniž by byl podstatný důvod podezdřívat kapelu, zda měla s jeho rodokmenem tu čest. Ale ona i ta jistá roztříštěnost není zrovna nejlepší vizitkou. Albovou čest zachraňuje všudypřítomný humor a nadhled - poslední kousek s automatickým bubeníkem a primitivním riffem je zdařilou parodií na obyčejnou r'n'r píseň, také novovlnná disko vsuvka v úvodní Every Problem vtipuchtivého spolehlivě zasytí.

Nuž vyřkněme ortel. V porovnání obou položek této recenze prohrává Vialka na všech frontách, dobývání výsluní alternativního rocku vlastními stezkami ji, doufejme, z větší části ještě čeká. Zatím zůstává napůl (cizí) cesty.

Web Vialky včetně mp3 najdete na adrese http://vialka.com