Jeden z nejvýraznějších a nejoriginálnějších (i když každý je originál) hlasů posledního desetiletí minulého století, patřící zpěvačce Skin, se konečně dočkal konzervy v podobě sólové desky. Po jejím působení ve velmi nedoceněné partě Skunk Anansie a singlu s Maximem von Prodigy přichází s titulem jménem Fleshwounds.

Nejen já, ale asi většina rockových fanoušků čekala podobný nářez a odpichovou muziku, jakou tato slečna produkovala v domovské kapele, ale chyba lávky. Ani ta elektronika, která by se dala čekat po spolupráci s Maximem se objevuje také spíše sporadicky. Ale což, člověk si přece nemusí stále hrát na jednom písečku, hlavně že nám to pořád zpívá, což se v případě Skin naplnilo v té nejvrchovatější míře.

Fleshwounds je hodně hořká deska plná právě těch popových melodií, které občas potřebujete slyšet a nechcete mít ve sbírce zrovna třeba Take That. Hned úvodní skladba Faithfulness vám lehce zabrnká elektronickými vyhrávkami na tvrdší duši, ale hlas Skin je jakoby při zemi, i když cítíte, že by se mohl rozlétnout, ale pro skladbu jako celek to vůbec není na škodu. Singl Trashed pěkně odsýpá a mě třeba zněl v hlavě hodně dlouhou dobu. Překvapí možná velmi časté použití klavíru jako hlavního nástroje, ale ke hlasu Skin se bezpochyby hodí a tahle kombinace dokáže hodně pohladit. Zářným příkladem toho je kupříkladu skladba The Trouble with Me či Don't Let Me Down.

Texty u všech písní jsou také kapitola sama pro sebe, (ženy nechť příštích pár řádku přeskočí, oni vědí) daly by se taky nazvat cesta posluchače do ženské duše skrze hnusný věci, který my chlapi těm křehkým bytostem dokážeme udělat. A Skin si žádné servítky nebere a rozebírá s námi ty nejniternější pocity. Konec vysílání pro muže.

Mimochodem další důvod proč vyrazit na největšího komika současné popové scény Robbieho Williamse - Skin mu bude dělat doprovod.