Summer Cream Fields Forever?

Jako rozjezd mi hned po vstupu do areálu posloužila v současné době asi nejuznávanější česká taneční kapela - Ecstasy of St. Theresa. Bohužel tak trošku doplatila na fakt, že se u nás v republice pečeme na sluníčku už delší dobu bez pořádné sprchy a tak jejich set, který byl jinak více než v pořádku (btw Sifon for prezident), sledovalo určitě menší než velké množství lidí, které by si jistě zasloužili. Nu počkáme si na klub nebo na tmu.

Ve stanu world music zatím publikum rozehřívala Věra Bílá. Pořád jí to zpívá, lidi dostala do příjemné nálady a dostalo se jí zaslouženého ohlasu, ale přece jen oproti minulosti je z její muziky více cítit kalkul a dostává se do pozice Gipsy Kings, kdy žije tak trochu z největšího boomu kolem své postavy, ale nic zajímavého a nového už delší dobu nepřinesla a sklouzla ještě více do cikánskýho popu.

Na hlavní scéně se delší dobu chystal Andy Fletcher z Depeche Mode a postaral se o moje největší rozčarování z festivalu. Pouštět desky stylem - dám tam desku, zapálím cigárko, zvednu ruku, lidi zatleskaj, dohraje deska a já ji p-o-m-a-l-u-s-u-n-d-a-m-z-g-r-a-m-o-f-o-n-u aby se mi nepoškrábala a dám tam nějakou novou - je fakt opruz a mohl jsem si klidně pustit rádio nebo si v autě přehazovat cédečka...

Na chvilku jsem se uklidil do zmrzlinovýho stanu a nechal se unášet Tam Tam orchestra a abych nebyl za škrta, šel jsem navštívit i techno stan, kde jsem shlédnul set prý objevu sezóny DJ-ky jménem Lucca. Pěkná holka to docela je, ale přece jen o chvíli po ní stálice La-di-da nebo Orbith gramofonům vládnou víc a dokáží do toho dát i nějaký směr.

Dosti bloumání a zpátky na zmrzlinu - Tam už se za gramofony chystá DJ Baltazar a spolu s ním je vidět i chlapíky z Maradona jazz clubu. Rychle zkontrolovat Kočáni orkestar, jestli jim to pořád šlape a utíkat na Dirty Vegas. Příjemná kytarová muzika s tanečními úlety snad do všech směrů pasovala příjemně do doby čekání na Massive Attack, nelze jinak než doporučit. Určitě si musím sehnat desku.
A opět zmrzlina stan a Maradonna Jazz, kteří mě (přiznávám se) dostali na kolena a já se bavil a bavil. Mexické rytmy, dechy, bicí a neodolatelný Hraboš za mikrofonem. Ale znovu předáváme slovo na hlavní podium, kde se nám zabydlují Massive Attack. Jejich vystoupení lze popsat jedním slovem - nádhera. Více slovy - přehrány největší hity plus věci z novinky, vše zahráno na jedničku. A asi jedna z nejlepších projekcí a světelných show, které byli na letošních festivalech k vidění. Muzika samozřejmě plná melancholie a táhlých melodií a to vše pod hvězdnou oblohou. Aspirace na nejlepší zahraniční kapelu na letošních festivalech.

A opět přepínáme do zmrzlina stanu, kde stále za gramofony řádí DJ Mucho a Hraboš se vyžívá v arabských popěvcích. Chvilka zklidnění a odpočinku. Na hlavním podiu to pěkně rozjíždí Roni Size, ale abych se to každou minutu musel dozvědět od toho trošku otravnýho MC-ho, to tedy opravdu ne, ale jinak výkon odvedený na jedničku a fakt že Vás Massive Attack uvedli do hypnózy a velmi příjemného snění, tak Roniho efektní drum and bass stojí na druhém pólu a vy konečně máte šanci vypotit ty litry piva ze všech festivalů.

O další velmi příjemný vrchol festivalu se postarali Anima Sound System ve světovém (sic!) stanu a jejich pohodový etnický výlet do sfér taneční muziky přilákal hodně lidí. Jamese Lavell, potažmo projekt U.N.C.L.E. doplatil na takzvanou kosu (neboli zimu), která začala panovat nad areálem těsně před svítáním, ale aspoň se člověk nemusel mačkat a mohl si v klidu poslechnout zajímavý mix hudby, jen škoda, že to nebyla celá kapela. Konec pro mě znamenal Westbam, abych mohl říct, že jsem byl na tanečním festivale, mě to totiž ani nějak nepřišlo.