Na místo konání jsem dorazil s mírným zpožděním, a tak jsem od první kapely, libereckých Furt Chuť vyslechl jen pár písniček. Zaujala živelná zpěvačka a výborná rytmika, méně už melodické nápady. Fórek v podobě rockové verze brontosaurovských Stánků vyzněl dost křečovitě a trapně. Jako druzí nastoupili polští Noisession, jejichž koncert se nesl v post (punk)rockovém duchu. Zpěvák útočil na vjemy posluchačů rozervaným uřvaným vokálem a hudba samotná využívala častých repetitivních figur řezavých noise kytar. Zajímavé, leč půlhodina je tak akorát, aby nezačali nudit.

UDG z Ústí nad Labem předvedli publiku set relativně obyčejných rockových písní s postřehnutelným vlivem Mňágy. Možná to dělal ten saxofon, ale pravdou je, že většina skupin s "takovými normálními" melodickými rockovými písněmi a saxofonem v zádech se přirovnání k valašskomeziříčským neubrání. Jenže jak všichni víme, Mňága je jen jedna, byla první a navíc je Petr Fiala excelentní textař, což se o textaři(ích) UDG rozhodně říci nedá. To Záviš, (porno)folkař z jižní Moravy si s texty dává jinak "záležet". Na slovu je koneckonců jeho produkce založena. Doprovod akustické kytary je až v druhé řadě. Slovní náplň se hemží genitáliemi a vulgárními výrazy pospojovaných v leckdy prvoplánové říkánky. Jako odlehčení festivalového programu to ovšem fungovalo skvěle. Matky, které vzaly svá školou povinná dítka na osvěžující koupel do blízké přehrady, udělaly dobře. Vyhnuly se tak předčasně zvědavým dotazům o významech mnoha peprných výrazů. A propos, blízkost koupání se tento rok hodila víc, než kdy jindy v minulosti. Vedro bylo nesnesitelné a v areálu festivalu před ním nebylo možné nikam utéct (možná by do budoucnosti nebylo od věci zauvažovat o pořízení velkého stanu či alespoň plachty).

Emo(?) core těleso Lewisit, co jsem měl možnost posoudit, odehrálo živelné vystoupení plné hrubých kytar a řevu. Přiznávám, že jsem ale většinu jejich koncertu strávil ověřováním platnosti Archimédova zákona v již zmíněné přehradě. Pokračovalo se v podobně drsné kategorii, kormidlo dramaturgie tentokrát stočilo plavbu k crossoverovým břehům - Need of Activity své kytary odsekávali jedna báseň, zpěvák-rapper byl samé fuck sem fuck tam, že by se i Záviš začervenal, a po instrumentální stránce nebylo také, co vytknout. Jen myslím, že takto zaměnitelných kapel, které se rádo přizpůsobuje tendencím, běhá po světě přinejmenším stovky. Cover od Rage Againts The Machine "Killing in the name" byl ovšem lahůdkový.

To v případě kapely Mimostojící z Bruntálu se o trendovosti nedá ani uvažovat. Dle výzoru žádní mladíčci předvedli na propracovanosti instrumentálních aranží postavené vystoupení, v kterém se snoubily vlivy art(alt) rocku s energií punkového druhu. Punk v čistější formě (řekněme punk n roll) s sebou přivezla Chiquita z Děčína. Nebylo to špatné, snad jen barva zpěvu mi do téhle hudby moc neseděla. Komu se muzika nepozdávala, mohl si užít striptýzovou vsuvku s kolem tyče se otáčející blondýnou a pyrotechnické hrátky k tomu. Nikomu to nevymlouvám, ale na můj vkus poněkud zbytečné, estrádní. Jen dodám, že texty Chiquity taktéž patřili, k těm s hvězdičkou a jestli bude dramaturgie pokračovat příště v tomto duchu, obávám se aby se tato přehlídka nepřetransformovala v (porno)rockový festival :-)).

Festivalová stálice, skupina s poetickým názvem - Mrázek a o to více prozaickou hudbou přitáhla před pódium hordu příznivců metalových krutostí. Další zdejší festivalová klasika, Nádhera Orchestra předvedla oplzlou, industriálně frejazzovou show, bez které si už někteří návštěvníci Kyjov nedokáží představit. Nechyběl nahý hromotluk ani kovová destrukce - tentokrát posloužila stará vana.

Nadešel večer pozdní a s ním i chvíle kapel nejočekávanějších. Garage přehrála obligátní, vlažně profesionální set, ale nutno upřímně podotknout, že litoměřických hlubin nedosáhli (naštěstí)! Zazněly očekávané songy i s provařenými Muchomůrkami na závěr a většina publika vypadala zřetelně uspokojena. Holandska parta Legend in our mind přicestovala ten večer údajně z Berlína a byla (prý) příjemně překvapena domáckostí festivalu. Po poslechu jejich EP "Living for today" jsem byl dostatečně obeznámen a navnaděn na jejich inteligentní indie rockové songy s nezbytnou dávkou popové melodičnosti. Snad jsem ale očekával v live provedení více živočišnosti, a tak jsem byl nakonec malinko zklamán poměrně krotkým projevem - ale opravdu jen malinko. Po Legend´s se na pódium v podobě nákladního návěsu chystala největší hmotnostní zátěž festivalu a publikum čekal nejnáročnější taneční výkon - plzeňští Tleskač. Třešinka festivalu roztančila všechny, kdo ještě vládli údy a dokonce i některé, co už nevládli takřka ničím. Ska je výsostně taneční záležitost a když to někdo umí jako plzenští, je to radost, v tomto případě radost až do druhé ranní. Tleskačům sice během vystoupení vypadl proud (a nejen jim), ale výpadek trval naštěstí jen chvíli a muzikanti se tím nedali ani v nejmenším rozhodit a publikum odměnilo na úplný závěr hitovkami Krámy a mládko-ferrinovým Jožinem. To nejlepší nakonec, řekl bych s neznámým klasikem.