Novinky

Litoměřický kořen, 4. - 5. 7.

Je již dobrou tradicí, že každý ročník hudebního festiválku Litoměřický kořen je plný milých překvapení. Tak tomu bylo i letos a nutno hned na začátku říci, že pořádající agentura Modrý z nebe a hlavní pořadatel Michal Hanzl s výbornou muzikou skutečně nešetřili. Každý z přibližně tisícovky lidiček si našel to svoje a v rámci téměř rodinné atmosféry zbylo i na dlouhá předlouhá noční povídání.

Řadu kapel jsem předem neznal, snad jen podle názvu, zejména ty zahraniční. Vyslechnout komplet vše snad ani není v lidských silách, proto jsem již při výjezdu z Jablonce měl vytipovány skupiny, které vzdám. Spát se nemusí, leč alespoň občasné sousto v ústech je na podobných akcích nezbytností. Neslyšel jsem tak Majerovy brzdové tabulky, Ty syčáky, Radost, Vladimíra Václavka a Swordfishtrombones. O těch ostatních se pokusím poreferovat.

Pátek odpoledne a začínají Hogo Fogo Color Orchestra. Hudebníci s bílými obličeji nasadili razantně, leč přišlo mi, že texty byly lepší než provedení. Výborné klávesy, občas pomalejší basa, lehce nejistá zpěvačka, jako raritka dudy. Písně jako Zelená se line záře či Houbařská publikum rozhodně zaujaly. Muzikanti z OZW, Krásných nových strojů a S. Simon ze starých Extempore resp. MCH Bandu, to bylo překvapení. Celkově na začátek nic mimořádného, určitě ale zajímavého.

Následné tři kapely byly ze stejného hnízda. Rudovous v netradičním obsazení, kdy místo Davida Macháčka zaskakoval na kytaru Tonda Hluštík, mě jako vždy nadchl, zpěvák Bonzo byl ve formě, a staré známé fláky zněly jak o život. V nasazení pokračoval i následující Ahmed má hlad, rovněž v neobvyklém obsazení s Fakerem na akordeon a nezbytným kytaristou Antonínem /mluvilo se něco o festivalu jednoho muže, pochopitelně že v žertu/.

Zpěvačka Laura Kopecká má za zády skutečný motor a kapela během okamžiku roztančila posluchače v předních řadách. Ještě že v letním kině je ten taneční příkop! Písně východní a jihovýchodní Evropy mají v sobě skutečnou sílu. Traband nastoupil do rozjeté atmosféry a lidi si při jejich vystoupení rozhodně neodpočali. Charismatický zpěv Jardy Svobody, písně rychlé a ještě rychlejší v podání skvělých muzikantů s výborným banjem Evžena Kredence, joj, to byl nářez. Tak snad jen škoda, že nebyla žádná nová píseň, pokud mi tedy něco neuteklo. Tři kapely a třikrát ano, to bylo ono!

Pomýšlel-li kdokoli na odpočinek, nedočkal se, pokud nezkolaboval v tanci již při předešlých skupinách. Polský Chutir a písně ukrajinské i vlastní trochu v trabandovském podání. Kytaroloutna /nevím, zda se v Polsku tento nástroj nějak jmenuje/, dominantní trubka, akordeon, který snad mohl být trochu razantnější, a místy až bluegrassově hrané housle, časté změny rytmu, celkově hudební nářez. Ano, to jsou přesně kapely, kvůli kterým se vyplatí na Kořen jezdit. Kam na ně jen ten Michal chodí?

Následovaly dle mého názoru dva vrcholy pátku. Nejprve němečtí Tacheles Klezmer Company. Klezmerová muzika v silně rockovém hávu, dost dobrá dechová sekcička a neuvěřitelný tubista, který sice občas vyměnil tubu za baskytaru, ale to, co předváděl na zmiňovanou tubu, jsem ještě neslyšel. Tuba coby rytmický nástroj povýšená na nástroj melodický, ale jsem přesvědčen, že mnohý baskytarista by nestíhal ani tu rytmiku. Už nebylo co potit, leč nohy nechtěly odpočívat a zbytek těla se musel přizpůsobit.

Ukrajinský Actustic byl psán na programu, ale byli to staří známí Haydamaky a vůbec ne v akustické verzi. Zněly písně nejen z jejich prvního alba, ale i řada jiných, mně neznámých. Pódium zkrášlovaly dvě zpěvačky, muzikanti hráli jak o život a v nočním letním kině byla výborná atmosféra. Okolní svět neexistoval, byla pouze okamžitá přítomnost. Celý páteční večer zakončovaly Majerovky, ale to už nebyla síla. Na celkové zklidnění to byl ale dobrý dramaturgický tah.

Sobotní koncert zahajoval Vladimír Václavek, kvůli minivýletu na litoměřické náměstí jsem ho propásl. Následujíci Draga Banda mě příliš neoslovila. Snad jsou to Češi se zpěvačkou z Bosny, ale bez záruky. Hudba ve mně evokovala pocity tureckého či arabského tržiště, spíš folklórní způsob hraní s pěknými houslemi. Celkově ale poněkud nuda. Něco podobného by se dalo říci i o následujících Tshikuni, pokud by ovšem nebylo něco jako rytmus. Termín afrobeat asi není zcela správný, nic lepšího mě ale nenapadá. Z celé plejády kapel se mi líbily nejméně, černý bubeník byl ale neuvěřitelný pohodář.

Na brněnský Budoár staré dámy jsem se hodně těšil, naposledy jsem je slyšel v březnu v Jablonci a posadil mě na zadek. První část jejich litoměřického vystoupení mi přišla mírně zakřiknutá, jakoby zpěvačka Marta Svobodová šetřila hlasivky, v pomyslné druhé půli si ale vše vynahradila. Jak to, že ještě stále mluví, při tom neuvěřitelně razantním živočišném způsobu zpěvu? Výborný zpěv, výborná hudba, výborné housle, paráda.

Čankišou, další kapela, která je především o rytmu. Známá postava brněnského rocku Zdeněk Kluka s partou o generaci mladších muzikantů a především monumentální zpěvák Karel Heřman, který ve vlastním neimprovizovaném jazyku chrlí do lidí písně imaginárního národa Čanki. Podpora všemožných bicích nástrojů a perkusí je u této kapely neodmyslitelná a vytváří spolu se zpěvem charakteristický sound.

Následoval plzeňský Tleskač, skáčková kapela, která se pro mě stala objevem Kořene. Čtyřčlenná dechová sekce, klávesy, rytmika, žádný jazz, ale přímočarý atak na lidičky, kteří zase nemohou posedět. Občas na zklidnění píseň hozená do houpavého reggae, a pak opět bác a jedem a neposedíme. Mile mě překvapila přítomnost trumpetisty Karla Kolesy, kterého jsem poznal v klezmerové Kleci. Zcela jednoznačně doporučuji všem, kdo je neznají!

Stálice rockové(?) scény , tepličtí Už jsme doma. Překvapili čtyřčlenným pěveckým sborem, který byl výrazným oživením, a řadou nových skladeb. Miroslav Wanek je založením punkáč a na jejich hudbě to je slyšet. Třebaže řada lidí říká, že byli před odchodem Jindry Dolanského zajímavější, mám je radši takto, v tvrdší a agresivnější podobě. Jsou všeobecně známí, co k nim napsat? V poznámkách mám s vykřičníkem větu "inteligentní nářez jako prase", tak prostě tak.

O následující slovenské skupině Tornádo Lue jsem vedl v sobotní noci řadu polemik s kamarády. Většinou byli unešení nejen z hudby, ale především ze zpěvačky. Nesouhlasím s nimi. Rozhodně nebyli špatní, ale dle mých uší byla zpěvačka občas falešná a celkově nepříliš výrazná, navíc hudba mi přišla bez potřebného drivu. Výborné mi naopak přišly klávesy.

Čas ubíhal a došlo i na kapelu, na kterou jsem čekal s největším napětím. Francouzi Rétore Tes Doigts. Balkánsko-cikánsko-klezmerový záběr s punkovým nápřahem, šraml v tom nejlepším smyslu. Nejen housle, kytara, klarinet, bicí a akordeon, ale zejména výborně hraný kontrabas a parádní zpěv, opět neuvěřitelný nářez, který byl tím nejlepším v již pokročilou noční dobu.

Poslední kapela neboli opět něco na zklidněnou. Katariina Lillqvist a Kotivalo aneb mystifikační záležitost zcela v duchu části ksichtů, tentokrát Kapitána Kajmana. Michalu Hrubému fujara sluší a i další kajmaní hudebníci ukázali, co v nich je. Zpěvačku jsem slyšel poprvé a finskou lidovou hudbu moc neznám, určitě se jednalo o zajímavou záležitost, kterou publikum vzalo za svou. A to byl oficiální závěr dvoudenního hudebního festiválku Litoměřický kořen.

Považuji za nutné zmínit se ještě o několika doprovodných akcích, ať již plánovaných či nikoliv. V hospůdce U letního kina zahrálo v sobotu navečer představení Divadlo Matějka a spol., bohužel bez velkého zájmu diváků, kteří dali přednost dění v amfiteátru. O několik hodin později, již za tmy, předvedl svou performanční akci Markantní úbytek mechanických krtků. Bohužel jsem nestihl začátek, vystupují bez ohlášení, ale pověst, že kdekoli se objeví, nikdo na ně nezapomene, nelhala. Reprodukovaná hudba, stavební stroj, atombordely nebo jak se oněm ochranným pracovním prostředkům říká, skutečně nezapomenutelný zážitek, kolem něhož se postupně nashromáždilo tolik lidí, že ti v zadních řadách mnoho neviděli.

Z akcí neplánovaných proběhla další performance přímo v hospůdce, kdy v pátek v noci obnažený Míša Hrubý po přesně vymezený čas čepoval do půllitrů přesně vymezený objem piva za přesně stanovenou cenu, a dále sólový trumpetový minikoncert v amfiteátru, který proběhl v pět hodin nedělního rána. Karle, Summertime bylo skvělé a myslím, že i ti, kteří v tuto chvíli již pospávali, se nezlobili.

Litoměřický kořen považuji osobně za nejlepší letní festival u nás a letošní rok mi to pouze potvrdil. Michale Hanzle umíš!!!!! Díky Tobě i všem spoluúčastněným.