The White Stripes podobně jako u předchozího třetího alba "White Blood Cells" (2001) stojí na křižovatce 60. a 70. ulice s kufrem plným desek vypůjčených od rodičů, které následně s geniální jednoduchostí recyklují za pomocí raw power punkových (ne)pravidel. Nic jim není svaté a zároveň dokáží nesentimentálně respektovat své hudební předky.

I na své čtvrté desce zůstávají The White Stripes věrni vyzkoušenému garážovému modelu křížení rock´n´rolu, blues a country v okleštěné dvoučlenné sestavě - Jack (voc, gt, piano) a Meg (dr, voc) Whiteovi. Z téhle, na první krátkozraký pohled, znouzectnosti dokázala tahle dvojka udělat svou přednost. V bluesovějších číslech mi TWS svou úspornou instrumentací a nástrojovým obsazením evokují R.L.Burnside, ovšem s tím rozdílem, že Whiteovi jsou o podstatný ždibec hlučnější. V heavy rythm and bluesové - Ball and Biscuit zase hromují silou evokující slavné krajany - MC5. Naproti tomu v předešlé You´ve Got Her In Your Pocket se dokáží ztišit až do folkové hladiny. Skladby Burta Bacharacha předělal k obrazu svému už kdekdo, TWS si vzali do parády I Just Don´t Know What To Do With Myself a jsou až překvapivě pokorní. S "little help from friends" přicházejí Mort Crim (mluvené intro) a Holly Gollighty - ex(?) členka žánrově blízkých Thee Headcoatees, která si spolu s oběma protagonisty zapěje ve výtečném závěrečném akustickém blues It´s True That We Love One Another. Převážně hrubozrnné, burácivé pojetí rock´n´rolu zcela přirozeně doplňují, boogiem, country rockem a (především) blues. A to tak, že jim to i s chlupama sežere ten nejdrsnější punker. Tohle je zkrátka přesvědčivá a nekompromisní rock´n´rolová deska - nekompromisní, jako .. ehm ... rozzuřený slon v porcelánu!