Novinky

Bratři Orffové: Naše nové album bude vlastně časosběrný dokument

Všimla jsem si, že jste vyměnili zvukaře
Ivánek: Ano, vychováváme si svůj mladý talent. Ondra už zvučit umí, ale teď si ho vychováváme pro nás, máme specifické požadavky. Je sice o dost mladší, ale zvukařině se věnuje už dlouho, technickým věcem rozumí o dost víc než my a velmi dobře chápe, co po něm potřebujeme.

Zůstaňme u Orffů. Vaše aktuální turné začalo v Paláci Akropolis. Jak se vám hrálo?
Ivánek: Jako vždycky v Akropoli, takže dobře. A ta kombinace se Živými kvety byla příjemná. Nás ale hlavně překvapuje, kolik na nás pořád chodí lidí. My se považujeme za takovou mrtvou kapelu - předchozí CD je z roku 2005 a od té doby jsme žádné nenatočili, jenže lidi na nás asi nezapomněli. Je to báječné.

Navádím řeč na Prahu, protože s vámi vystoupil Kittchen – oceňovaná skrytá identita alternativní písničkové scény. Dnes zazněl cover jeho songu Sůl z Krnova. Jak k němu došlo?
Lukáš: My se známe dlouho, ještě z dob, kdy nebyl Kittchenem. Taky jsem hned nevěděl, kdo se za kuklou skrývá, ale po poslechu písně Půlka chlapa (pozn. red.: jedna z prvních publikovaných věcí) mi bylo jasné, že se to nebere „odnikud“… V jedné skladbě jsem pak poznal právě tu barvu, kterou má člověk, kterého jsem už znal… Nedlouho potom jsme se přihlásili k vytvoření cover verze písničky Sůl a verze co jsme udělali nás tak oslovila, že jsme ji zapojili do aktuálního koncertního programu. Po Kittchenově svolení se s ní počítá i na desce.

Žádné další spolupráce ale nepodnikáte. Je to proto, že si vystačíte, nebo kvůli omezeným časovým možnostem?
Ivánek: Já bych asi nejraději nespolupracoval vůbec s nikým. (smích)
Lukáš: To já zase jo, přijde mi to přirozené spolupracovat s lidmi s odlišným přístupem a inspirovat se. Když se výsledek podaří, posune to nejen danou věc dál, ale i vzájemný vztah s ostatními, které poznáš zase trošku z jiné stránky. Stejně jako na Bingriwingri se i na Šeru objeví několik hostů, které ale ještě nebudu prozrazovat.

Deska se blíží už opravdu dlouho, nicméně Lukáš teď na vašem webu oficiálně vyhlásil konkrétní termín vydání. Je říjen 2013 opravdu definitivní?
Ivánek: Doufám, že ano. Už by to bylo opravdu trapné. (smích)
Lukáš: Už jsme to museli rozseknout. Snad bychom to byli schopni dokončit i dřív, ale vyhovuje nám vydání na podzim, hlavně náladou. (Ivánek přikyvuje)

A můžete prozradit, proč ty průtahy? Pamatuju si, jak jste na LFŠ v Uherském Hradišti říkali, že za sebou máte těžké časy a že se přes přípravy desky vůbec neví, kdo by ji mohl vydat. Tohle se už vyjasnilo?
Ivánek: Pořád ještě nejsme úplně přesně rozhodnutí, jakým způsobem ty písničky vydat. Ale problém byl i jinde. Nic mě nenapadalo, dlouho nic nepřicházelo. Těch skladeb bylo hrozně málo… Až teď je konečně nasbíráno.
Lukáš: U nás je album v podstatě časosběrný dokument. Určující bude nálada, která se nesla posledních sedm let. Jedna rovina bude vztahová, druhá bude vycházet z docela jiných věcí. Třeba to bude trochu duchařina o hodných bubácích …
Ivánek: Lukáš označil jednu skladbu za „mytologický cross-over“ (směje se)…
Lukáš: Nechceme tím říct, že to nemyslíme vážně. Jen se do toho snažíme dostat i trošku nadhledu.

V aranžích nebo v textech? Je psaní nutnost nebo pomoc, trápení nebo radost?
Ivánek: Texty jsou práce a důvod, proč se tak dlouho nic nedělo. Nic mě nenapadalo. Kdysi jsem měl hotovou skladbu za jediný večer, jde to ale čím dál tím hůř. Nejsem moc pracovitý, musí to ke mně přijít samo. A dlouho nepřicházelo vůbec nic.

Průběžně jste vystupovali, přesto je teď návrat na pódia a mezi lidi určitě výraznější. Jak to prožíváte? Byla další deska vždycky daný cíl nebo byly doby, kdy jste nevěřili, že budete s kapelou pokračovat?
Lukáš: My jsme se nikdy nesnažili nic lámat přes koleno. Když jsme měli potřebu a chuť, makali jsme jako blázni a zvládli toho opravdu hodně. Ať už šlo o zkoušení, nahrávání nebo koncertování. Když jsme naopak cítili, že toho bylo dost a dostali chuť na odpočinek, prostě jsme odpočívali a bavili se úplně jinak. To všechno samozřejmě na pozadí našich soukromých životů, kdy především s příchodem dětí dostalo slovo zodpovědnost už docela konkrétní tvar, a to „musíš“.

Desku si de facto produkujete sami, pokud se nepletu. Kdo smí a nesmí spolurozhodovat o konečném znění? Jak moc měníte povahu věcí s blížícím se termínem vydání? Mají vaše skladby jasný tvar hned po vzniku, nebo je jejich dokončování zdlouhavý proces?
Lukáš: To je strašně různorodé. Individuální. Každá ta věc má svůj příběh. Což vyžaduje velkou spoustu času a trpělivosti. Některé z těch věcí už existují hodně dlouho, ale na Bingriwingri se třeba úplně nehodily. Jiné vznikly po vydání a hráli jsme je na koncertech. Další pak vznikly v období koncertní pauzy. Některé zase neměly text, ale za hudbou jsme si stáli a chtěli je dokončit. Tohle všechno se nám potom honilo v hlavě, a když přišla ta správná chvíle, sáhli jsme po té věci, na kterou jsme měli zrovna největší chuť, a začali ji „obalovat“ tou správnou atmosférou.

I když jste dneska zahráli 4 své nové skladby, nedokážu si představit, jaká bude deska jako celek. Vnímám, že jste neupustili od své specificky emotivní narace, stále převládá melancholie, mezi skladbami Srůst a Vymazán je ale v ledasčem rozdíl. Zveřejníte před vydáním ještě další ukázku?
Lukáš: Já jsem měl úplně jinou vizi. Přál jsem si, aby se vše objevovalo na internetu, všechno zadarmo a ne hned, ale v průběhu několika let. Jasně, vydat desku je vždycky událost, ale ve finále je to jen artefakt setrvačnosti. Mělo by to mít i nějakou jasnou podobu, ale posluchači by si ji mohli zkompilovat sami, až potom bych cokoli hmotně zafixoval.
Ivánek: No ale CD bude. (smích)
Lukáš: Já bych byl rád, kdybychom to udělali nakonec všechno trochu jinak.
Ivánek: Lukáš má totiž takovou vizi, nápad. Tvrdí, že bude ještě jedna sestava Orffů, o dvou třech z nás, čistě k tomu, aby projížděla kluby. Je pravda, že kvůli současné velké skupině nejsme schopni všechno skloubit a proto tak málo hrajeme. Opravdu dobrý zvuk navíc stojí opravdu velké peníze. A nejsme z jednoho města, jak si všichni myslí, takže je to náročné. Jenže Lukášovu verzi si neumím představit, museli bychom hrát všichni za dva!

Mně dává Lukášova představa smysl. Velkolepost dnešního zvuku tady v Cooltouru mě zaskočila. Je to samozřejmě báječné, nemám nic proti rozpřáhlým aranžím, ale vaše skladby budou podle mého fungovat stejně dobře v komorním provedení.
Ivánek: Ale kdo ví, jestli by to lidi bavilo i po hodině a půl.
Dawe: (zamyšleně) Ale asi by se to dalo nějak prokombinovat…
Lukáš: Když se vrátím ke Kittchenovi, trochu to s tím souvisí: měl odehrát koncert v krnovské hospodě Pod obrazem a přijet jen s Tomášem Neuwerthem. Měli jsme strach, jestli někdo dorazí, ale dopadlo to výborně a všichni ocenili, že to sdělení působí i v komorním provedení bez velké kapely v zádech. Navíc mám za to, že česká scéna už nějakou dobu funguje krapet jinak než dřív. Určitě bych neopouštěl koncept velké kapely pro velké prostory, ale hledám i jiné příležitosti. Hlavně pak jak být přístupnější pro pořadatele-nadšence a malé klubové prostory, pro které představuje velká produkce a s ní spojená rizika nedosažitelnou metu.

Ještě se chci zeptat na Tvou kytaru, Ivánku, je nádherná.
Ivánek: Že? Jednou jsme jeli s Lukášem do Prahy, podívat se na nějaké nástroje, a měl jsem úplně jiné představy. Ale pak jsem viděl tuhle a věděl jsem, že ji moc chci. Jmenuje se Epiphone Joe Pass Emperor II, podle toho slavného amerického jazzového kytaristy.

A tady mi nahráváš na závěrečnou otázku. Co běžně posloucháte?
Lukáš: Mě osobně nejvíce baví sledovat, co se děje okolo. Rád poslouchám nové věci, které paradoxně nově vůbec neznějí. Mám pocit, že doba přeje čím dál většímu eklekticismu. Není to ani tak o tom, kolik se vejde různých prvků či žánrů do jedné písničky, ale spíše o tom, že došlo k „vysypání“ všech tak pečlivě kritiky třízených žánrových šuplíků a všechno se smíchalo dohromady. A lidem to nevadí, poslouchají prostě to, co je baví, co s nimi nějakým způsobem komunikuje. Čím osobněji a intenzivněji, tím lépe. A je jedno, jestli to má sound šedesátých nebo osmdesátých let, nebo to je křížené r´n´b s hard rockem, indie folk se soulem či další zdánlivě nesourodé kombinace. A když bych se měl podívat na svou last.fm statistiku, byl by to za poslední měsíce taky pěkný žánrový „maglajz“: Jack White, Alt-J, Toro y Moi, The Tallest Man on Earth, Purity Ring, Tame Impala, Youth Lagoon, SBTRKT, Jai Paul, Grizzly Bear, Nicholas Jaar, The National a další. A protože jednou z mála příležitostí, kde si Ivánek může poslechnout hudbu, naše společné jízdy autem na zkoušky a na koncerty, mohl by jeho poslech za několik posledních měsíců vypadat podobně.

Foto: Tomáš Dudyn Václavek, ov-kluby.net