Novinky

Aches: Je pro mě důležité být u vzniku každého zvuku!

Vnímáš nějaké odlišnosti mezi svou nahrávkou a tím, co produkuješ na živo?
Určitě je rozdíl v tom, že mě vidíte. Jsem tam, vnímáte, co přesně dělám. Když jsem začínal s muzikou, byl jsem amatér, nic pořádného jsem neuměl. Ale dělat si všechno sám a sólo je úžasná životní zkušenost, díky které opravdu cítím růst. A je pro mě důležité být u vzniku každého zvuku, jsem za to rád. Studoval jsem umění, odtud se dívám na věci dost materiálně a procesovně. Navíc, všichni seriózní muzikanti mají svá ega, svou pevnou vizi, koneckonců stejně jako já – není lehké spolupracovat ve skupině.

Odkud se vzaly Tvé vizualizace pro vystoupení v rámci PAF?
To je vtipná historka. Toho chlapíka jsem potkal dva dny před vystoupením. Líbilo se mi, jak přemýšlí a napadlo mě, že bych měl přijet na festival animovaných filmů s nějakým vizuálním backgroundem. Dal jsem mu některé z mých věcí, které jsou mj. na obalu vinylu a doufal, že to klapne. Co s tím udělal jsem předem neviděl…

Tak proto jsi se tak usmíval, pokaždé, když jsi se otočil od publika na plátno! Neboj, bylo to vážně dobré, dost chytré, řekla bych.
V podstatě mám rád věci dost jednoduché, přirozené. A byl jsem dost spokojený s tím, co Michal udělal. Snad ho budu moci přizvat k další spolupráci. Ale smál jsem se taky proto, že jsem zjistil, že nemám svůj popruh na kytaru. Nevím, kolik lidí to postřehlo, ale musel jsem si sundat pásek od kalhot… (smích)

Proč vlastně žiješ na Slovensku?
V Anglii jsem žil už dost dlouho a když jsem dokončil studium na univerzitě, začal jsem přemýšlet, kam se podívat dál. Seznámil jsem se s jednou dívkou ze Slovenska, nechodili jsme spolu, ale bylo to milé, a tak jsem se prostě rozhodl, zbalil a sedl na letadlo. Moc jsem o tom nepřemýšlel. Chtěl jsem prostě jen dělat, co mě baví a už jsem tam dva roky. Mimochodem, v pátek mám konečně první lekci slovenštiny (smích).

Wow, to bylo dost odvážné. S tou muzikou Ti to přeci nemuselo vyjít, vždyť si studoval výtvarné umění.
Já jsem ale muziku vždycky potřeboval. Už na základní škole jsem pořád něco vymýšlel, pořád hrál. A neměl jsem přehnaná očekávání. Chtěl jsem to prostě zkusit. Učím angličtinu a pro muziku dělám, co se dá. Myslím, že je to vždycky tak – když chceš být v něčem opravdu dobrý, vyžaduje to od Tebe naprosto všechno. Není to lehké, ale já potkávám pořád tolik milých lidí! Vlastně i tady v ČR – hrál jsem na Creepy Teepy, tam je vážně neskutečné osazenstvo.

V určitých chvílích koncertů jsem měla pocit, že slyším desítky různých vlivů, post-rocku, taneční elektroniky atd… Čím to?
Myslím, že je to prostě můj technologický vývoj. Když mi bylo 18, dělával jsem vážně komplikovanou, neúprosnou elektronickou muziku, spolu s přáteli jsme tím byli dost posedlí. Pak jsem se rozhodl dát si od toho pauzu a trochu se zamyslet. Miluju kytaru, mám rád emotivní melodie a je pro mě neskutečně skvělé kloubit teď vše, co chci: tvořit šílené intenzivní beaty a současně vkládat a vykládat emoce prostřednictvím vybrnkávání nebo vazeb.

V tom, co jsi včera předvedl, bylo vlastně hodně písňového potenciálu. Co teď posloucháš za muziku?
Poslouchám toho spousty. Mám určité fáze a je možné, že se to odráží i v tvorbě. Když jsem pracoval na debutu Glass Lip poslouchal jsem třeba Billa Callahana, Tool, Mogwai – Mogwai mám hodně rád… Ale to je jen setina z toho, co mě inspiruje. Teď jsem zrovna nastavený na ambient, už pár měsíců.

Na čem teď pracuješ? Na materiálu k nové desce? Zůstaneš u Exitab?
U Exitabu zůstanu tak dlouho, jak budu moci. Ti kluci jsou báječní a je to unikátní, pozitivní komunita. Nejsem ale schopen říci, kdy vznikne další materiál. Jsem teď vyklidněný, předtím jsem tvořil ve velmi dobrodružném období… Teď se snažím plně soustředit na živé hraní a různé spolupráce. Dokončil jsem vysněný remix a dokončuju hudbu k filmu Guye Wigmore s tanečnicí Masumi Saito.