Novinky

Beach House - MeetFactory, 12. 11. 2012

Byť jsou Victoria Legrand a Alex Scally společně činní již od roku 2004, zásadním průlomem v jejich kariéře se stalo album Teen Dream, které jim otevřelo dveře do hudebních přehrávačů širšího publika. Do Prahy je však zavála až jejich novinka, album Bloom, kritiky i věrnými fanoušky oceňovaná, leč přeci jen ještě schovaná ve stínu alba předchozího.

Z klubu MeetFactory sálá tvůrčí a bohémská energie, i jeho odlehlost dodává místu na atmosféře, když se schován před zraky městských světel návštěvník šourá kolem potemnělých kolejí, aby jej před klubem uvítaly skupinky pokuřujících, náležitě alternativně vyhlížejících jedinců. Dát si neprozřetelně kabát do šatny (proč se to nevyplácí, osvětlíme později) a zaplout do útrob sálu, jenž během hlavní hvězdy večera bude (k jistě velkému potěšení pořadatelů) náležitě napěchován.

Přestože poslech hudby Beach House je niterným všeobjímajícím zážitkem, duo provází jakási aura jemného chladu a odstupu. Podobným nádechem byl zabarven i celý večer – absolutní hudební opojení, ovšem bez větších snah ze strany účinkujících o přímý kontakt s divákem. Jako by vše bylo soustředěné do poselství hudby, potažmo vizuální stránky. Už předkapela, elektronický sólo projekt Holy Others s hutnou, lehce potemnělou atmosférou, v jistých chvílích evokující instrumentální pasáže Purity Rings, za celou dobu nevěnoval divákům pohled, natož slovo.

Až po desáté nastoupili Beach House spolu s doprovodným bubeníkem na pódium. Do publika vypálili píseň Wild a mnozí návštěvníci si oddychli – zvukař měl tentokrát šťastnou ruku a alespoň v předních řadách vyvážený zvuk se mohl nerušeně zanořit do nadšeného publika. Strhnutí bylo okamžité a nevyhnutelné. Nové písně jako Other People nebo Lazuli střídaly staré kusy jako Walk In the Park či Norway, stále stejně uchvacující jako norské fjordy.

Victoria, jejíž obličej byl po většinu dobu zahalen dlouhými vlasy, nořila své dlouhé prsty osázené masivními prsteny do kláves nebo jimi kreslila do vzduchu podivná gesta a mohutnost jejího hlasu i její vzezření zahalené stínem budilo u obecenstva úctu hodnou bohyně. Alex do toho poskakoval neposedně jako malý kluk na barové stoličce s kytarou v ruce, občas vzhlížející k Victorii, jako by mezi nimi docházelo k neviditelnému, jen jim pochopitelnému spojení. Bubeník chápal svoji doplňující úlohu a i z jeho výrazu byla patrná snaha být ještě méně viditelný, než bubeníci obvykle bývají.   

Vzhledem k tomu, že samotní účinkující na pódiu pohybem moc oplývat nemohou, položili Beach House důraz na světelnou show. S každou skladbou docházelo ke změně zbarvení osvětlení, jež využívalo i stínů tvořících se na konstrukci  větráků zasazených za zády Beach House do čehosi, co připomínalo dřevěné žebroví postele. Přesné načasování tmy, záblesků i změn intenzity světla tvořilo s hudbou koherentní celek.

Staré a nové skladby se poměrem dosti vyvažovaly, dostalo se i na opěvovanou Zebra z alba Teen Dream. Hymna loňského roku však v živém podání zapadla mezi ostatní písně a nedá se říci, že by byla vrcholem večera. Naopak Myth, úvodní skladba z alba Bloom, vykvetla na pódiu do krásy a nenápadné kytarové závěrečné sólo působilo doslova jako balzám na duši. Malou výtku si však přeci jen neupustím. Album Bloom nepřineslo do zvuku Beach House nic nového, což bylo během koncertu znát a chvílemi tak mohla monotónnost skladeb nudit. Nezapůsobila na mě ani závěrečná přídavková Irene, byť se její gradující výstavba hodí pro zakončení celého večera. Jako by byla pouhým zopakování toho, co už večer mnohokrát zaznělo.

Dojmy z koncertu mohl návštěvník vstřebávat během nekonečně vyhlížející fronty na šatnu, kterou mnozí po bezvýsledné půl hodině čekání vzdali a šli spokojeně zapít vydařený koncert na bar, aby se hodinu poté do nekonečné fronty zařadili znova. Nicméně vydařený koncert to nepochybně byl, neboť celkově vzato rozhodně splnil očekávání a klub MeetFactory nepříliš optimisticky laděné očekávání ohledně něj naopak ještě předčil. Takže palec nahoru a jen doufat, že nová tvorba Beach House nás v budoucnu hodí zas do trochu jiného vesmíru.  

 Foto: Lukáš Janičík