Novinky

Converge - All We Love We Leave Behind

Kdo někdy v životě tvrdil, že v takových žánrech jako hardcore punk, metalcore nebo mathcore nejde vytvořit deska s širokým spektrem nápadů, pak nikdy neslyšel Converge. Tahle čtyřčlenná kapela z Bostonu svou kombinací hardcore punku a heavy metalu do značné míry definovala dnešní podobu metalcoru a svými hrátkami s rytmem se otírá také do mathcore. Jejich zásadní a podle mnohých nejlepší deska Jane Doe byla serverem Sputnikmusic v konkurenci dalších devětadevadesáti nahrávek vyhlášena nejlepší deskou poslední dekády. All We Love We Leave Behind je už osmá deska kapely, která vlastně nikdy nevydala špatné album. A nepovedlo se jí to ani teď.

Čtrnáct skladeb na nové desce Converge je asi tak rozmanitých, jak si dokáže někdo v rámci směsi hardrcore punku, heavy metalu a mathcoru představit. Hned singl Aimless Arrow je hodně disharmonická skladba, která až do refrénu poctivě tahá za uši, a současně jedna z mála skladeb kde zpěvák Jacob Bannon projevuje alespoň nějaké náznaky čistého zpěvu. A dál už se nezastavíte. Trespass začíná nekompromisní kopákovou palbou v kombinaci s hutným riffem kytaristy Kurta Balloua v hezky svižném punkovém tempu. V Tender Abuse si Converge hrají s rytmem a tempem a rozpoutávají ze začátku nečitelný chaos, který se až v refrénu srovnává do jedněch kolejí. Sadness Comes Home je čistá ukázka bezchybné kombinace těžkého heavy metalu ze začátku a punku uprostřed s divokými přechody do nespoutaného hardcoru. Do vrcholu to má však stále daleko. Tím je totiž skladba Sparrow’s Fall, nejdoslovněji nazvaná skladba na desce. Disharmonický začátek jakoby opravdu odkazoval k pádu zmateného vrabce z nebes, ten však přejde do zběsilého hardcore punku, kterému svým štěkáním nekompromisně vládne Jacob Bannon a při poslechu této části má člověk skutečně pocit, že ho parta vlků trhá na kusy. Neskutečný zážitek.

Bannon dává hlasivkám zabrat i v Glacial Pace, která však pokračuje v mnohem pomalejším, rozvážnějším tempu a dává vyniknout Ballouově kytarovému umění a také bicím Bena Kollera, který je vedle dvou zmíněných rozhodně největším hrdinou celé desky. Aby rozmanitosti nebylo málo, tak začátek Vicious Muse je totální retro odkazující někam k osmdesátkovému punku, ač dál už jsou to čistí Converge. Vrcholem všeho je krátké, melancholické intro Precipice, které předznamenává eponymní skladbu All We Love We Leave Behind, postupně nástroj od nástroje gradovanou až do punkového finále. Aby tomu však nebylo nikomu líto, závěrečná Predatory Glow je opětovným skokem se do nenasytného heavy metalového chřtánu.

Pokud byla Axe to Fall tou nejpovedenější deskou Converge od dob Jane Doe, pak se All We Love We Leave Behind oběma zmíněným mocně blíží. Po jejím poslechu snad nikdo nemůže tvrdit, že hardcore punk buší pouze do jediné struny bez jakékoliv variace. Converge totiž předvádí nejen nevýslovné peklo, kdy jim nezáleží ani na rytmu a rozpoutávají doslova nečitelný chaos, ale na druhou stranu také v několika skladbách výrazně zpomalí a představí svou melancholičtější a jemnější stránku, samozřejmě v punkovo-metalovém slova smyslu. All We Love We Leave Behind je jedním ze zážitků tohoto roku, a kdo do ní pronikne, tak už nebude chtít jinak.