Novinky

RECENZE: Gallows – Gallows

Pokud se zajímate o ostrovní punkovou scénu, pak jste o kapele Gallows určitě slyšeli. Gallows jsou bezpochyby jedním z nejzářivějších klenotů, jaký Velká Británie v posledních letech nabídla a právě tahle kapela udělala z punku udušeného v popelu znovuzrozeného a zářivého fénixe. Jejich druhá deska Grey Britain je magnum opus v rámci punkové scény obecně a kdo jí neslyšel, jakoby nebyl. Přesně tenhle kus dokázal probudit více jak třicet let staré vzpomínky na legendární britskou scénu sedmdesátých let v čele se Sex Pistols. Na vrcholu však už nebyl Johnny Rotten, ale potetovaný zrzek jménem Frank Carter, na jehož naturalistických textech o vlastním životě, ale i okolní společnosti, které vyštěkával se svým typickým londýnským přízvukem, celá kapela v podstatě stála.

Carter pryč, kdo za něj? 

Všechny fanoušky Gallows proto loni v létě zasáhla zpráva, že se Frank Carter rozhodl z kapely kvůli neshodám o budoucnosti odejít. Kam chtěl kapelu Carter směřovat, nikdo nenapsal, dost velkým vodítkem však byl jak název jeho nového projektu Pure Love, tak úvodní sloka z prvního singlu Bury My Bones – „I’m so sick of singing about hate. It’s never going to make me change. It breaks me down bit by bit. Keeps me steadily feeling sick.“ Gallows našli nového zpěváka v bývalém členovi kanadské kapely Alexisonfire Wadeu MacNeilovi, s nímž později také natočili EP Death is a Birth. A jak se na začátku nezdálo, že by MacNeil mohl zaujmout Carterovo místo, tak se později celá situace trochu obrátila.

Abychom si rozuměli – nahradit Franka Cartera je nemožné. Ten si totiž vytvořil unikátní styl, který prostě nejde jen tak převzít. Wade MacNeil se ke Gallows postavil po svém a drzého Cartera se pokusil zastoupit jako tank, který svým hlasem smete všechno z cesty. Prvním pozitivním, i když stále trochu nevyváženým důkazem, že by to mohlo jít, byl singl Mondo Chaos ze zmíněného EP Death is a Birth. Na plnohodnotné třetí desce Gallows však už MacNeil exceluje a do stylu kapely zapadá jako zadek na hrnec. Samotní Gallows se mu nemuseli ani moc přizpůsobovat, jedou si tu svojí bicí a baskytarovou pohádku s dvojicí kytar, která dokáže vyprávět jak tu o basovém pekle, tak taky tu o jedovatých kytarových jazycích.

Gallows jsou mrtví, ať žijí Gallows! 

O tom, že si kapela s MacNeilem náramně sedla přesvědčuje posluchače třetí deska Gallows od samého začátku, kdy steč na fanouškovo ucho začíná již první Victim Culture, kterou rozeznívá hlavně zpěvákův těžkotonážní hlas v kombinaci s důraznou basovou a trochu upozaděnou bicí linkou. Silná je i Everybody Loves You, kde se naopak dočkáme zmíněných jedovatých kytarových riffů. Hodně kytarový je také singl Outsider Art, kde kapela naopak moc netlačí na pilu a nechá hudbu plynout jak v refrénu, tak mimo něj v celkem pohodovém rockovém tempu. Klasickou punkovou vypalovačku připomíná na začátku disharmonická Vapid Adolescent Blues, aby se později přelila do přímočarého refrénu s kombinací MacNeilova vokálu a zadních dvojhlasů. Hodně melodická je na punkovou skladbu Depravers, i když to na začátku díky zpěvákovu hlasovému nátlaku moc nevypadá, i tohle ale kapela dokáže přetavit v jednoduchou, ale silnou melodii.

Oproti jiným albům graduje Gallows hezky od začátku až do konce, hluchá místa se tak nacházejí spíše na začátku než na konci, kde kapela exceluje v závěrečné trojici skladeb Nations / Never Enough, Cult Of Mary a hlavně závěrečné Cross Of Lorraine, možná hudebně nejživějšímu kousku na celé desce.

Talent se pozná i bez výrazného zpěváka

Gallows se k nelehké výzvě postavili čelem a obstáli na výbornou. Wade MacNeil se nijak nesnažil kopírovat styl Franka Cartera, díky němuž kapela prorazila, ale přišel s vlastním způsobem projevu a s kapelou si narámně sedl. Gallows je silná a agresivní hardcore punková deska, která ční nad často nemastnými a až neandrtálskými pokusy kolegů jako mrakodrap nad rodinným domem. Tahle kapela současně dokázala také to, že má talent bez ohledu na toho, kdo stojí za mikrofonem. Dokázala spojit feeling špinavého sedmdesátkového punku s moderním rockovým zvukem a výsledkem je rozhodně jedna z nejlepších desek tohoto roku. Bravo, Gallows!