Novinky

Larsen feat.Little Annie - Galerie NoD, 11.9.2012

Kapela Larsen se dala dohromady v italském Turínu před patnácti lety. Od té doby stačila vydat čtrnáct alb, dvě EP a dvě DVD, koncertovala po celém světě a spolupracovala s umělci, jako je Michael Gira, Martin Bisi, Matt Howden, Baby Dee nebo Xiu Xiu. V roce 2011 se k nim velmi razantním způsobem přidala charismatická zpěvačka Little Annie. Ta pro změnu pochází z USA, krom toho, že zpívá, také hudbu skládá, maluje a příležitostně se mění v divadelní herečku. Stejně jako Larsen se nebojí spolupracovat s rozdílnými umělci, takže má na triku projekty s Paulem Wallfischem (lídr kapely Botanica), Paulem Oakenfoldem, Kid Congo Powers, kapelou The Wolfgang Press nebo s Crass. Od punku přes rock až k elektronice – nebojí se ničeho. Společně s kapelou Larsen pak vydala velmi zdařilé album Cool Cruel Mouth (2011), které prakticky celé zaznělo na pražském koncertu.

Tolik holá fakta o těchto nechutně činorodých a ve všech oborech talentovaných lidech. Realita jejich pražského vystouperní byla následující: v úterý večer jste přišli na koncert, prodrali jste se přes úžasně hipster nadané návštěvníky NoDu a temnou chodbičkou jste prošli do zešeřelého industriálního koncertního sálu. Usazeni na zemi mezi ostatními návštěvníky koncertu jste postupně zaregistrovali divnou lehce pokřivenou osobu, která postávala u vchodu. Malinkatá, ale na minimálně patnácticentimetrových podpatcích, v  ruce sklenku vína - nebo že by to větší množství tmavé tekutiny bylo něco ostřejšího? Celá v černém, velké, divně rozpité oči, nepřítomný úsměv. Věk kolem šedesáti. Little Annie v celé své kráse. Kabaretním tanečním krokem a přesto se opírající o černou hůlku se vmotala mezi italskou kapelu, která oproti ní vypadala divně strnule, jen natáhnout klíček, aby začali hrát. Little Annie se za mikrofonem smála, žoviálně vtipkovala, přičemž vás napadaly ošklivé, velmi genderově nekorektní myšlenky o tom, že starší ženy by asi tolik pít neměly, případně jste se neustále strachovali o to, kdy to hůlka-nehůlka prostě neustojí.

Jak to tak bývá, předsudky jsou hnusná věc a muzikanti jsou stvoření proměnlivá a alkoholu daleko lépe odolávající než obyčejní smrtelníci. Hned po prvních tónech předělávky písně proslavené Frankem Sinatrou It Was a Good Year se ta paní proměnila v sebejistou zpěvačku, která ví, co dělá. Její hluboký hlas zazněl sálem a všichni málem přestali dýchat. A její výraz a role se měnily skoro s každou písní. Proplouvala jimi jako ryba ve vodě, sama ve svém živlu, ale zároveň rovnocenný partner kapely. Při dlouhých akustických písních se stáhla do kouta a tichá jako pěna poslouchala své kolegy. Nutno nicméně podotknout, že i v ústraní strhávala pozornost plně na sebe. Ne vždy se setkáte s ikonou a tak vás přitahuje i ve chvíli, kdy je ve stínu. Kapela Larsen se tak pro mne stála jen jakousi kvalitní kulisou k vystoupení Little Annie, což je samozřejmě škoda.

Poslechněte si album Cool Cruel Mouth a sami uznáte, že je to kapela velmi vyspělá a zajímavá. To, co ale funguje při poslechu, kdy jste sice omámeni hlasem Little Annie, ale zároveň oceňujete dlouhá kytarová sóla, temné údery bicích a jemných kláves, leckdy atmosféra připomínající některá alba Dirty Three (viz píseň 12 eyes), je naživo zastíněno osobností zpěvačky. Osobně si myslím, že členové kapely tím „odstrčením“ nijak zvlášť netrpěli. Bylo jasné, že pochopili, že mezi sebe přijali hurikán a tomu není radno odporovat. Obzvláště ve chvíli, kdy se ten hurikán rozhodne, že uchopí právě vás, protože jste výjimeční muzikanti.

Perfektní souznění v písních jako Annie’s Rap,These Are the Things nebo Dyselxic Haiku unášelo posluchače někam mimo prostor, proto jsem spíše než o koncertu začala uvažovat o jakési performanci. I když to vlastně byl v klasickém slova smyslu koncert, stejně jsem leckdy měla dojem, že sedím na chodníku ulice, poslouchám její zvuky, naproti mně pomalovaná zeď a občas projde nějaký divný "týpek".

Možná v tom hraje roli má určitá naivita, ale po skončení koncertu jsem měla v břiše divně znepokojivý dojem, že jsem zažila něco velkého. Vždyť jsem zrovna viděla a slyšela zpěvačku, která to všechno zásadní, co se dělo na newyorské scéně 70. a 80. let, zažila a co víc – přežila. A dělá dál to, co předtím, ale zároveň se nebojí experimentovat se současnými styly. Kam se na ní hrabou ikony typu Lou Reeda, cvičícího jógu. Když už něco dělat, tak pořádně a do konce!