Novinky

Glen Hansard – Divadlo Archa, 5.9.2012

Byť Glen Hansard na svém sólovém albu Rhythm and Repose vyměnil hudebníky ze své domovské kapely The Frames za cizí "studiové" muzikanty, na turné se vydal obklopen mimo jiné právě The Frames, což samo o sobě skýtalo příslib rozmanitějšího repertoáru i té neopakovatelné atmosféry, kterou tahle kapela šíří způsobem, jež by jí jakákoliv infekční nákaza mohla závidět.

Odstartoval Tichonov

Pražský koncert zahajovala hudební skupina Tichonov, čerstvý přírůstek tuzemské hudební scény, jako celek tak dosud neznámý, jeho členové však již o trochu vice povědomí (kytarista Jan Boroš působí s Fiordmoss, bubeník Jan Janečka například se Southpaw či LUNO). Jejich experimentální kytarovka, cosi ve stylu The XX v čistě mužském provedení s kytarově laděnými instrumentálním pasážemi a s o poznání menším množstvím ticha, má nepochybně potenciál a stojí za to udržet si je v pomyslném hledáčku.

Strhující Hansard

Ve chvíli, kdy se následně Glen Hansard objevil na pódiu, bylo v mžiku jakékoliv možné negativní hodnocení jeho tvorby rozmetáno silou osobnosti i projevu strhujícího po všech směrech. V úvodní The Storm, It’s Coming se irský písničkář poněkud nezvykle usadil za klavír, doprovázen narychlo svolaným a secvičeným smyčcovým triem, kterému během celého vystoupení děkoval a současně skládal poklony, a s ostřílenou dechovou sekcí, aby se za krátkou chvíli připojili i The Frames.

Dominovaly písně z Rythm and Repose, na své si však přišli i příznivci The Frames se Seven Day MileFitzcarraldo či Revelate a Star Star, ke kterým došlo tak nějak spontánně poté, co Glen vyhlásil „messy room“ – tedy stav, kdy si můžeš dělat co chceš. Zhruba v půli koncertu odešli na několik písní z pódia všichni, až na samotného Glena, do zákulisí. Náhle osamocený Hansard se s kytarou v ruce pustil do písní The Swell Season – LeaveIn These Arms a Back Broke. 

Na Glana Handsarda lze pohlížet skoro jako na našince. I jeho český projev se kromě tradičního a ohraného „Ahoj¨ a „Děkuji“ skládá například i z „nejlepší, ty vole“ či „všechno je v pořádku?“. V proslovech mezi skladbami pak nepřestává tuto úzkou vazbu sám zmiňovat, dle jeho slov za ní můžeme děkovat mimo jiné Jiřímu Černému, jenž se svými antidiskotékami již od dob komunismu objíždí Čechy a Slovensko. Glenovo charisma je i díky roztomilým průpovídkám bezbřehé, v kombinaci s The Frames téměř vražedné. Mezi členy kapely existuje fascinující spojení, bubeník hypnotizuje Glena a zachycuje všechny možné záchvěvy emocí, ostatní se vezou na těchto vlnách s naprostou lehkostí a přirozeností. Posunky, úsměvy, smích, skupinově vykouřený neexistující joint,  skandující publikum.

V čistě sólové části si Glen pozval spontánně na pódium svou mladinkou kamarádku Zoe, která s ukulelem v ruce za jásotu diváků napodobovala Glena  při hře. Tyhle úsměvné situace pomáhaly udržovat náladu přesně v té fázi, kdy dvě hodiny uběhnou jako nic a i pak diváci nechtějí pustit umělce z pódia ani po druhém přídavku. Tahle patová situace byla nakonec vyřešena tak, že během zakončující folkové písně Passing Through podané v akustické verzi, kdy celá kapela stála na kraji pódia a společně notovala, se vydal tento zástup neustále hrajících hudebníků skrz zákulisí, sál a východ až před Divadlo Archu a tam již v obležení  diváků, jež se jej jali následovat, ukončili pomocí improvizované pouliční session celé vystoupení.

A tak srdce buší, ústa jsou roztažená v široký úsměv a nelze než potřást hlavou a poraženě uznat, že Glen Hansard opět vyhrál na plné čáře.