Kapelu založil v létě roku 1986 kytarista Robert Nebřenský, který právě opustil legendární Krásné nové stroje. Shromáždil vedle sebe známé a ostřílené muzikanty - saxofonistu Petra Venkrbce (ex KNS, poté Psí vojáci, nyní 69), klávesistu a akordeonistu Františka Svačinu (nyní též 69), bubeníka Antonína Korba a basáka Jana Maxu (a aby toho nebylo málo, tak také 69). Původní název měl být Bítlz, nakonec ale členové došli "na základě jenom takového plácání" k názvu naší národní řeky. Robert Nebřenský však upozorňuje, že to nemá s nějakým vlastenectvím nic společného.

Hudbu Vltavy nazval Vojtěch Lindaur rockovým kabaretem, těžko hledat výstižnější výraz. Vtipné mnohoznačné texty a charakteristický, vysoký hlas Nebřenského dokresloval jemnou, rockovou až jazzovou muziku mísící se s trampskou písničkou, swingem, blues, reggae, cirkusovými rytmy a dechovkou. Koncertování začalo společně se Ženami v zimě roku 1986, ovšem po určitých problémech byla ale kapela léta páně 1988 rozpuštěna. V té době se Nebřenský dostává k divadlu Sklep a na jaře následujícího roku Vltavu obnovuje. Svůj um v tu dobu mimo jiné předváděli i David Skála (bubeník Psích Vojáku), saxofonisti Petřek (nyní KNS) a Kosina nebo Vinklát (kontrabas-KNS).

Mezi největší hitovky tenkrát a vlastně dodnes patřily skladby jako Hmyz, Baby Boogie (s politickým textem "my tě tu písničku naučíme/ tak to tak taky ňák musíš brát/ že se ti nelíbí, ti nejíme/budeš, mít ji rád"), 30 případů majora Zemana (věrná kopie známé melodie z ještě známějšího seriálu), Prasátko, Panáček, Karlíček nebo Kapitán Pejsek (jak vidíte, Nebřenský rád užíval zdrobnělin). Pár písniček vyšlo v roce 1991 v rámci edice Rock debut, Vltava také společně s divadlem připravila půlhodinový pořad Vltava hraje k volbám, nákladem Petra Venkrbce vyšla kazeta Vltava Beat. První oficiální a plnohodnotné album přišlo už v trochu pozměněné sestavě v roce 1994. "Mládí i tak velkou lásku bere s humorem" vylepšila řada hostů, včetně Vladimíra Kulhánka, Petera Bindera nebo Načevy, v té době již průtok Vltavy zvýšil saxofonista a flétnista Tomáš Průša.

Dlouho očekávané, v historii Vltavy snad nejdotaženejší album sklízelo zasloužené ovace a v naivním duchu natočený klip na píseň Prasátko s králíkem houpajícím se v křesle skupinu vepsal do povědomí, i když řada z nich nechtěla brát Vltaváky příliš vážně. Sestava se dále obměňovala, přišli baskytarista Martin Štec s bubeníkem Martinem Vajglem, se kterými byla natočená druhá deska Šťastej jako trám. Album bylo pokračováním humorného a zvukově barevného trendu debutu, skupina opět sáhla k předělávkám z české popmusic (např. hit Petra Spáleného Kdybych já byl kovářem), ze skladeb se nejvíc ujala asi úsměvná Hurá písničky! provázená povedeným klipem a slovní spojení hurá písničky a hurá kytary zlidovělo.

Vrchol tvorby a zásadní zlom přišel až s Marx Engels Beatles z roku 1998. Kapela vykročila progresivnějším směrem, Robert Nebřenský zaměnil svůj kulatý jazzový zvuk na efekty bohatší, ostřejší rockový zvuk, skupina okořenila album samply a studiově vycizelovala. Přesto se osobitý rukopis v novém korytě nevytratil, Vltava zůstala Vltavou, především ji stále provází Nebřenského na první pohled nesrozumitelné texty plné jinotajů. Nové fanoušky pomáhala přilákat titulní skladba opět zviditelněná zvláštním klipem, pár příznivců ovšem nový zvuk kapely nevydýchalo. Deska byla mnohými označována jako největší kulturní přínos roku, vysoko ji oceňovali v časopise Rock&Pop (2. místo v anketě o nejlepší desku 90. let) a nominována byla i akademií populární hudby. Bohužel těsně po nahrání desky odešel pilíř Petr Venkrbec.

Obrat k horšímu nastal po vydání desky Když bozi zestárnou (2000), která podle mě patří k tomu horšímu, co Vltava stvořila. Jako by se předchozí energie někam ztratila, zřejmě Nebřenského zastihla určitá tvůrčí krize. Část skladby Bezvadnej chlap pak každý den v televizi vyhrávala v reklamě na Staropramen, vedle ní zabodovala především ducavá Orloj viděl chlapec. Ne už tak zajímavé je vydání výběru se suchým názvem Best of, snad jen oděním Kapitána Pejska a Baby Boogie do nového kabátu.

Hned v prvních dnech roku 2003 kapela ohlašuje konec činnosti. Můžeme jen spekulovat, proč se tak stalo, ovšem zlí jazykové našeptávají, že se zbytek kapely pod autorskou taktovkou Roberta Nebřenského dusil. Také názor, že jejich poslední koncerty připomínaly i přes tradiční showmanství Tomáše Průši křeč, nebyl úplně ojedinělý. Vypadá to, že se pánové hudby nevzdají - jisté je zatím bubnování Martina Vajgla v -123 minut a sólový studiový projekt Roberta Nebřenského. Tak jako tak bude domácí scéně vltavská originalita chybět. Zbudou po ní čtyři řadová alba, z nichž první a třetí patří neodmyslitelně do zlatého fondu české hudby, zbudou vzpomínky na skvělé koncerty, na kapelu, která dovedla sjednotit posluchače rozdílného věku i hudebních vkusů a především rozdávala veselí a radost.

Budiž ti země lehká Vltavo. Budeš nám chybět a vzpomínat budeme v jen v dobrém.

Web skupiny Vltava najdete zde.