Novinky

Tauron Nowa Muzyka 2012 - Katowice (PL), 23.-26.8.2012, část druhá

Eskmo je dnes po Amonu Tobinovi jedním z nejvýraznějších hudebních brikolérů a jako takový je k němu neustále přirovnáván. Jeho koncert ale ukázal rozdílové nuance mezi jejich tvorbou. Eskmo totiž užívá méně zákrut, méně inženýringu. Je lidštější, ochotně sváže dominantní linku skladby vlastním zpěvem, a i když je velmi precizní a velmi svědomitý, nepřehání to s přeprogramováváním. Nosným znamením jeho doposavadního úspěchu jsou šroubovité, strojové beaty, které se opakují v nejvýraznějších tracích: We got more, Cloudlight nebo The Melody. Naživo ale ukazuje i melodičtější roviny, resp. zdobení a ornamentiku, která je stejně obsažná jako mechanická část produkce. A v oné nezasamplované části tvorby je Eskmo svého typu pionýr – práci na pódiu si neulehčuje a poctivě utváří mnohé efekty na materiální pomůcky. Ať už je to chrastění klíčků, zvonění o kovové tyče, otevírání plechovek nebo užití spousty dřevěných předmětů.  Dodává to jeho hudbě zajímavou pružnost.

Jedním z nejočekávanějších hostů byl v Polsku poprvé vystupující Madlib, tzn. přísný afroamerický DJ a MC, který jako jeden z mála dokázal před obří hlavní pódium přivést takřka veškeré osazenstvo. Nemluvě o tom, že mu z bočních hran fandil i samotný Hudson Mohawke. Ti, kteří neholdují přímočarému hip-hop settingu, se nedočkali ani nástupu korunního hosta Freddiho Gibbse. Albová rozvrkočenost některých funk tracků totiž v mase střídaných desek nevyzněla a v setu Madliba se vyznali pouze apologeti houpavého „hej-hou“ rapu. Kupodivu ale stále udržel dost pozornosti na to, aby Redbull Academy Stage zela při vstupu Morphosis prázdnotou.

Morphosis, tedy libanonský producent Rabih Beaini, proslul vlastní kolonkou imaginativního techna, které je skutečně velmi málo invazivní a mnohem více programní. Svým temným a do jisté míry i minimalistickým a amorfním programem potěšil jen hrstku zasvěcených a vytrvalých posluchačů.

Lépe na tom byli Saschienne, Sacha Funke se svou okouzlující ženou, multiinstrumentalistkou Julienne Dessagne, kteří letos v březnu vydali první společnou desku Unknow. V tandemu na Redbull Academy Stage rozbili mračivé klima a oživili sobotní noc projasněným setem. Nešlo sice o veselé tracky, ale nedovolovali přestat tančit a hlavně vyráželi dech pokaždé, když vzal jeden z nich do rukou mikrofón. Předvedli srozumitelnou a fyzicky příjemnou verzi čistého, tepavého elektra v pozvolnějším house-popovém, chvílemi chill out-techno tempu.

Naprosto nic ale nemohlo trumfnout berlínský The Brandt Brauer Frick Ensemble. Ani násilně extraordinární Mouse on Mars, kteří byli zbytečně vykřičení a pomotaní, a bohužel ani Four Tet, který se nechal upozadit autoritou ostrého a mašírujícího zvuku Caribou. Nebylo to ani ozdobné, ani romantické, ani cinkavé, ani osvícené, zkrátka to nebyl Four Tet. Byl to jen další anotační DJ set, který ve spojení dvou rozcházejících se person nabyl unylosti a ztupil všechny hrany, na kterých ve své výjimečnosti jinak oba předvádějí psí kusy. Fenomén DJ setů tedy po této sezóně nemůžu než zkritizovat: podobně to dopadlo na Open Air Festivalu mj. s Gorillaz nebo Stereo MC´s. Chápu ekonomické pozadí, ale publikum si zaslouží nezploštělé a neochuzené variace. Jako u géniů Brandt Brauer Frick Ensemble, kteří neváhali dojet v desetičlenném týmu i s orchestrálním vybavením včetně harfy a křídla. Podle toho také koncert vyzněl. Jejich akustické či orchestrální techno, novotvar budoucnosti, plod virtuózní mysli a neodkrytých lidských možností nemá konkurenci. A je radostnou zprávou, že se jejich hudební skvosty odehrávají naživo stejně barvitě a ještě emocionálněji než na desce. Extrémní, naprosto do nebe volající síla skladeb Bop, Pretend nebo Mi Corazon dostávala lidi v toku jednotlivých kusů průběžně do extatického stavu projeveného šokovanými výkřiky a vzpínáním rukou. Já sama jsem zažila jakýsi duchovní reset blížící se mozkové příhodě. A takové zážitky nejsou možné všude. Tauron Nowa Muzyka je ale dopřává každoročně.